Všiml jsem si jedné osamělejší útlejší starší paní sedící na schodech vstupu do domu a dívala se na kolemjdoucí. Zdálo se mi, že je vyčerpaná a bezmocná z postu, tak jsem si sedl vedle ní a zeptal se: „potřebujete pomoct?“.

Po dotazu se okamžitě rozplakala a dívala se na mne očima plnými smutku, jehož hloubku by nedokázala změřit žádná bezedná propast a odpověděla: „nikoho nemám“.

Poté, co to několikrát zopakovala, prohlásila, že nebyla nikdy vdaná. Dokud byla její matka naživu, žily spolu. Teď nemá nikoho!

Nebýt sousedky, která ji včera večer přišla na pomoc, bývala by se ze zármutku oběsila.

Zeptal jsem se ji, jestli by nechtěla, abych jí něco koupil k jídlu a ukazoval jsem na obchůdek naproti. Podívala se na mne něžně a řekla: „není třeba, nejspíš máš rodinu, kup něco jí.“

Tak jsem jí tedy nabídl peníze, aby si pořídila nějaké jídlo na iftár, ale odpověděla mi, že není muslimka, i když má na hlavě šátek.

Trval jsem na tom, aby si ty peníze vzala, ale neustále se bránila. Nakonec se mi jí podařilo přesvědčit a vzala si pouze půlku z toho, co jsem jí nabízel se slovy, že možná mám děti, abych zbytek pro ně schoval.

Protože žádné děti neměla pochopila, že děti jsou blahobyt. S těžkým srdcem, zatím co mi neustále žehnala, jsem od ní odcházel.

Zastaňme se starých a bezmocných, kteří nežebrají a o nic nikoho neprosí. Milí čtenáři, tihle lidé jsou na pokraji propasti.

Muhamed M.

Sdílejte