black ribbon on flag of tuekey in memory of victims of terrorist attack.
Autorské právo: bennymarty / 123RF Reklamní fotografie

Autor: Haroon Moghul

Je vědeckým pracovníkem a ředitelem vývoje v Centru pro globální politiku. Jeho příští kniha „Jak být muslimem“ vyjde v roce 2017. Názory vyjádřené v tomto komentáři jsou jeho.

(CNN) – Byl jsem v Istanbulu v pondělí ráno, na cestě zpět ze čtyř dnů strávených v Sarajevu. Budu tamtudy ještě jednou projíždět příští pátek. V Istanbulu jsem byl turistou i průvodcem. Jel jsem tam kvůli

práci, kvůli rodině a i pro zábavu. Istanbul pro mě byl cíl i spojení. Myslím, že by to mohlo být největší město na světě. Já mám vysoké standardy: Jsem z New Yorku. Takže úterní útok na Atatürkově mezinárodním letišti, při němž bylo zabito 41 osob a zraněno ještě mnohem víc, pro mě osobně byl bolestivou ránou.

Ale stejně tak mě zasáhla i naše lhostejná reakce.

A opět je tu mnohem méně rozhořčení, když jsou oběti terorismu muslimové. Nevidím odlétat do Istanbulu žádné světové lídry na veřejné protesty proti extremismu a to i přes to, že v Turecku bylo ze strany teroristů mnohem více násilí než v mnoho jiných zemích.

Někteří muslimové se domnívají, že tento dvojí standard je jasný příklad islamofobie. Nejsem si jistý, zda souhlasím. Co se tady děje má více co do činění s tím, co víme o muslimech, co nevíme o muslimech a co bychom o muslimech raději nevěděli.

Milujeme filmy, zejména katastrofální filmy. Ale podívejme se na to, komu se tyto katastrofy dějí. Lidé platí peníze, aby viděli zničená místa, o která se zajímají. To mohou být kupříkladu města, ve kterých mnoho lidí bylo, kam by rádi jeli anebo i ze kterých pochází.

Téměř nikdo nechce navštívit Bagdád, takže téměř nikdo nechce vidět zničený Bagdád na obrazovce. A kdyby ano, nikdo by asi ani nevěděl, že právě Bagdád je tady srovnáván se zemí. Rád uvádím jako příklad třeba to, kdyby bylo prezentováno město jako Islámábád jako poušť namísto až nemožně zelených Pundžábských plání. Je to jako natáčet v Malaze a prohlašovat, že to je Manhattan.

Zajímáme se více o místa, která známe a o lidi jako jsme my. Opomínáme místa, která nám jsou cizí.

A to odráží, jak funguje moc ve světě.

Když se Čína stala globální velmocí, viděli jsme Hollywood udělat vše pro to, aby získal její diváky. Série „Marco Polo“ na Netflixu představuje řádné shrnutí počátku 21. století: Obyvatel západu jede na východ. Tímto způsobem si získá oblibu u diváků ze západu a východu, kteří ji budou chtít sledovat, což vynáší více peněz.

Ale kolik lidí si v islámských zemích může dovolit předplatné Netflixu, lístky do kina, předplatné novin, nebo může psát dopisy do redakce anebo si stěžovat na inzeráty? S ohledem na to, jak je islámský svět ve srovnání se západních světem (a nyní už i s Dálným východem) mnohem chudší.

Společnosti, které se setkávají s obtížemi poskytnutí základních potřeb svým občanům, si nemohou dovolit uvědomit svět o své kultuře a hodnotách investováním do tzv. soft power, změny vzdělání anebo kulturní diplomacie. Tyto národy skončí ignorovány, neznámy, nepochopeny a démonizovány. Jsou zkreslovány v hlavních médiích, ale chybí jim prostředky, aby zpochybnily tyto předsudky a vyprávěly své příběhy.

Turecko je bohatší než mnoha islámských zemí, ale stále není tak zásadní pro globální představivost jako Paříž, Brusel nebo dokonce i Orlando. Takže i když Istanbul trpí stejným násilím, jakým jsme trpěli i my, nevyvolává to stejnou vlnu soucitu.

Ale to stále není vše, o co tu jde.

Často mluvíme o extremismu, jako kdyby se zjevil z ničeho nic. Jako by neměl žádnou příčinu a naše zahraniční politika neměla mít žádné důsledky. Jsme skutečně upřímně překvapeni, že válka proti Iráku vytvořena západními kolonizátory, která v konečném důsledku pomohla ke zrodu světovému teroristickému hnutí, má aspirace na imperiální dobývání.

Zatímco se ukázali někteří vynikající analytici a experti, jako Andrew Bacevich, Karen Greenberg a Mark Danner, kteří poukazovali na následky války proti terorismu, většina z nás raději pokračovala na autopilota. Vychází to z toho, že jak je snazší sympatizovat s lidmi, které chápeme, tak je mnohem těžší přijmout fakta, která nás nutí řešit svou vlastní spoluúčast na implozi jiného národa.

Proto jsme příliš často lhostejní k muslimským obětem terorismu a to nejen proto, že jinak by nás to nutilo přehodnotit naše domněnky o islámu (že se jedná o násilné náboženství), ale že by nás to nutilo akceptovat určitou míru zavinění na tak traumatizujících událostech.

Toto je zrcadlové zobrazení muslimů, kteří popírají, že by ISIS (tzv. Islámský stát) měl cokoli společného s islámem, anebo dokonce hlásají, že se jedná o spiknutí ISIS a západního světa.

Mnozí z nás se raději domnívají, že ISIS vede bezpochybně stíhání a civilizační válku proti Západu. Fakt, že většina obětí ISIS jsou muslimové, zpochybňuje myšlenku, že ISIS autenticky představuje islám, a že západ je jediný, nebo dokonce primární, obětí terorismu. Pokud by ISIS bylo očividně proti-islámské hnutí, jehož násilí je většinou zaměřeno na muslimské komunity, museli bychom přeorientovat celý náš přístup k islámskému světu.

V opačném případě by nás to mohlo nutit pokládat Palestince, Iráčany nebo Jemence za stejně důstojné a hodnotné jako jsme my, což by znamenalo, že bychom se sebe museli velice vážně ptát, proč s jejich zeměmi zacházíme způsoby, kterými bychom nikdy nedovolili, aby s námi bylo zacházeno. Způsoby, na které, když budeme upřímní, budeme reagovat násilím.

Zatímco dnes se to děje muslimům, v minulosti se to mohlo dít Židům, původním obyvatelům Ameriky nebo Japoncům.

I když se veřejně projednávala dohoda s Íránem, málokdo z nás poukázal na pokrytectví jediné země na světě, která kdy použila jaderné zbraně proti civilistům a poučila tak svět o nebezpečí hrozícím v důsledku použití jaderných zbraní.

A to je důvod, proč to vše jde nad rámec islamofobie.

Jeden z hlavních důvodů, proč věnujeme málo pozornosti muslimským obětem terorismu, není jen, že víme o islámu méně a že máme méně způsobů, jak se o něm něco dozvědět. Je to také, protože se raději nedíváme příliš z blízka na něco, co by nás přimělo podívat se příliš z blízka na sebe.

Koneckonců, to co bychom viděli, by se nám nemuselo líbit.

Zdroj: CNN

http://edition.cnn.com/2016/06/29/opinions/muslim-victims-terrorism-moghul/index.html

Sdílejte