Autorské právo: rawpixel / 123RF Reklamní fotografie

V posledních dnech jsme svědky mimořádných událostí týkající se Turecka. Ve večerních hodinách 15. července obsadily vojenské turecké jednotky ulice Ankary a Istanbulu. Několik vysokých vojenských důstojníku vytvořilo takzvanou Tureckou mírovou radu a poté, co obsadili státní televizi TRT oznámili, že nahrazují dosavadní tureckou státní moc. Vzbouřenci uvedli, že přebírají moc kvůli rostoucímu vlivu prezidenta Erdoǧana, narušení vlády sekulárního práva a rostoucímu terorismu.

Prezident Erdoǧan, v té době na dovolené v jihozápadním Turecku, prohlásil převrat za útok proti demokracii a vyzval občany, aby vyšli do ulic. Na náměstí Taksim v Istanbulu se pak střetli Erdoǧanovi podporovatelé s pučisty a zahájili do davu palbu. Následkem toho zahynulo 265 osob. Po několika hodinách byli pučisté poražení a pozatýkáni.

Svět na pokus o státní převrat reagoval různě. Přesto se ozývají hlasy, které by daly přednost vojenské juntě před demokratickým zvoleným prezidentem. Připomíná nám to situaci, kdy egyptský prezident Mohammad Mursí, demokraticky zvolený prezident, vydržel ve své funkci pouze rok. Na rozdíl od Erdoǧana neměl Mursí tolik štěstí a byl egyptskou vojenskou juntou sesazen. Svět sice nějakým způsobem protestoval, ale to Mursího zpět do prezidentského křesla nepřivedlo. Do dnešní doby je držen neznámo kde v egyptském vězení.

Na jedné straně ctíme na Západě demokratické hodnoty, ale na straně druhé jsou někteří ochotni morálně (ne-li přímo) podpořit převrat proti demokratickému režimu, pokud jim tento režim není sympatický. V historii nalézáme mnoho paralel, kdy je šíření demokracie nástrojem svrhnutí nedemokratických režimů, které s demokratickými velmocemi nemají dobré vztahy. Ovšem setkáváme se i s případy, kdy demokratická velmoc pokud je to v jejím zájmu, pomůže svrhnout demokratickou vládu v cizí zemi a nastolit diktaturu. První varianta způsobuje, že občané na násilně nastolenou demokracii nejsou připravení a druhá, ta horší varianta, přestanou věřit v demokratickou ústavu a začnou se radikalizovat.

Vláda prezidenta Erdoǧana jistě přispěla Turecku ekonomickým růstem a do jisté míry se Turecko stalo velmocí hrající důležitou roli v migrační krizi a v konfliktu v Sýrii. Ovšem co někteří neradí vidí, že Turecko částečně opouští sekularismus založený prvním tureckým prezidentem Atatürkem a pronikají do něj náboženské principy. To je jeden z důvodů, proč by někteří západní politici mohli sympatizovat s vojenským převratem tam, kde demokraticky vítězí politické strany s náboženským programem. Stala se demokracie rukojmím politických her, kdy jsme ochotni obětovat její principy za politické zájmy státu?

Sdílejte