Ummajovská zničená mešita v Aleppu | By Gabriele Fangi, Wissam Wahbeh [CC BY 3.0], via Wikimedia Commons
Autor: Bilal Abdul Kareem

Novinář Bilal Abdul Kareem popisuje „zoufalou situaci“ a vyzývá k vytvoření humanitárního koridoru.

Východní Aleppo, Sýrie – Všichni se modlíme za déšť. Když prší, letadla nelétají a bombardování přestane byť jen na chvíli.

Doufáme, že bude pršet dost dlouho na to, aby světové velmoci nějak pomohli vyhnout se krveprolití 150.000 civilistům uvízlým v této malé čtvrti v Aleppu.

Situace zde je zoufalá.

Lidé hledající útočiště se mačkají v prostoru o 10 km2. Je tady také mnoho miminek a dětí.
Lidé přicházejí se třemi nebo čtyřmi dětmi v závěsu, prchají před vládními silami. Pro přepravu dětí používají kočárky, s sebou si berou jen to nejdůležitější – nějaké oblečení a pár kusů nádobí v igelitových pytlích.

Rozhodl jsem se přijet do Aleppa před několika týdny. Myslel jsem, že se tady s mou dvoučlennou posádkou zdržím jen po dobu několika dní. Neměl jsem v úmyslu být tady tak dlouho. Ale od začátku jsem věděl, že by to mohlo být riskantní.

Hlášení z konfliktních zón je nebezpečné, ale dostat pravdu na světlo je důležité. Většina lidí zde však na vybranou neměla. Jsou k této noční můře jednoduše dohnáni proti jejich vůli.

Je nesmírná zima. Místo, kde pobývám, nemá pořádné stěny, proto jsem pověsil několik plastových fólií a deku do velkých otvorů provedených nedávnými leteckými údery.

Syrský lid s velkým srdcem se ke mně, k novináři a jedinému černému Američanovi ve městě, chová velkoryse.

Vědí, že se o své příběhy se světem mohou podělit jen tehdy, když mi dovolí nabít si svůj telefon a notebook v jednom z mála zbývajících míst s generátorem a palivem.

Cena toho mála jídla, co zbylo, není příliš vysoká, protože lidé se nechtějí navzájem zneužívat, ale k prodeji toho moc není a všichni trpí.

Aby bylo možné vařit, používají lidé úlomky nábytku, cihel a několika kamenů, položí svůj kotlík na vrch a pak rozdělají oheň.

Nabídka je omezená: chléb, datle a bulgur (sušená drcená pšenice), který zde nazývají „rýží chudáka“. Některé charity mají zásoby bulguru, ale zdaleka to nestačí. Většina lidí nemá přístup k pitné vodě.
Dokonce i vaření je třeba dělat v úkrytu ze strachu z přilákání vládních letadel nebo těch, kteří jsou hladoví a nemají žádnou vlastní potravu.

Tyto nálety jsou neúprosné. Pracují s použitím metody „dvojí poklepání“, která je navržena tak, aby zabila každého dobrého Samaritána,jež přijde na pomoc raněným. Zasáhnou poprvé a poté chvíli počkají. Kdy se lidé shromáždí, aby pomohli těm, kteří uvízli pod troskami, udeří znovu.

V noci jsou ulice prázdné. Nízko letící letadla a jejich děla pohybující se po městě odhodlaná zasáhnout vše, co se hýbe. Pokud musíte jít ven, pozorně posloucháte a čekáte, než projedou, poté běžíte „jako“ o život od jednoho bloku k druhému krčící se ve stínu.

Nejtěžší je to pro raněné. Všechny nemocnice ve východním Aleppu byly těžce rozbombardovány a po dva týdny již neexistují žádné funkční. Jediné stávající jsou rozkládající se kliniky v podzemních lokalitách.

Dostat se do těchto klinik je ovšem velmi obtížné. Odvážní White Helmets (tzv. Bílé Helmy) již nepracují, jejich sanitky není možné spustit bez paliva či strachu, že se stanou terčem. Když zbývá několik posledních kapek paliva, riskují někteří členové dovezení poškozených do klinik umístěných v autech nebo kamionech. Dokonce jsem viděl lidi převážející těžce raněné blízké pomocí kolečka.

Pokud se vám podaří dostat do jedné z těchto „klinik“, čeká vás tam nový druh noční můry – jsou přeplněné lidmi ležícími na podlaze v kalužích krve.

Tyto kliniky nemohou nabídnout více než naléhavé lékařské ošetření, šití ran a snaží se provádět i nouzové operace. Jejich jediným cílem je zastavení krvácení; více než to udělat nemohou. A ve chvíli, kdy se lékaři podaří zastavit krvácení, musí oběť odejít. Kliniky jsou nebezpečná místa. Čím více lidských bytostí je shromážděno na jednom místě, tím roste pravděpodobnost, že se stane terčem útoku.

„Zítra pro nás bude příliš pozdě“

Syrská vláda otevřela koridor pro lidi, aby se nahlásili. Vydalo se okolo 50000 až 60000 lidí. Ale čím více vláda postupuje, tím více lidé zaplavují naše zbývající enklávy. Místní civilisté raději čelí bombám a drsným podmínkám než zmizení.

Fakt, že syrská armáda zavraždila už půl miliónu vlastních lidí, je odstrašující.
Ale teď slýcháme zprávy o stovkách mizících lidí z jedné strany a o mužích seřazených za účelem hromadného popravení z druhé strany. To jen přidává na strachu z nahlášení se syrské vládě.

Teď je to beznadějné. Déšť brzy skončí a porážka začne znovu. Humanitární koridor musí existovat teď. Dnes. Zítra je pro mnohé z nás příliš pozdě.

Zdroj: Al Jazeera News

Sdílejte