Páteční kázání 11. 4. 2014 (11. džumádá-l-áchira 1435)                       šejch Ahmad Ragab

 Mešita v Praze

Nezáviďte si!

Chvála Alláhu. Jeho chválíme a Jeho o pomoc prosíme. Ten, koho Alláh uvede na správnou cestu, toho z ní nikdo nesvede, a ten, komu Alláh dá zbloudit, toho už na správnou cestu nikdo neuvede. Dosvědčuji, že není Božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Islám, jakožto čistá a přímá cesta daná Stvořitelem, směřuje k vytvoření soudržné společnosti založené na bratrství a vzájemné lásce. Z tohoto důvodu islám zakázal vše, co může soudržnost společnosti narušit. Minulý pátek jsme mluvili o tom, že islám zakazuje vzájemnou nenávist. Stejně tak islám zakazuje i závist. Abú Hurajra vyprávěl o Prorokovi (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) výrok, ve kterém řekl: „Nezáviďte si, nepraktikujte nadžš, nechovejte vůči sobě nenávist, neotáčejte se k sobě zády…“ Nadžš je, když někdo úmyslně před zákazníkem nabídne prodavači vyšší cenu, než kterou nabídl zákazník, aby ho tím přiměl zvednout cenu apod. Jde tedy ve skutečnosti o formu podvodu, a proto ji islám zakázal. Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) chtěl pochopitelně založit společnost, která bude očištěná od nenávisti a nepřátelství, a proto v tomto výroku zakázal několik věcí. První věc, kterou zakázal, je závist: „Nezáviďte si!“ Závist je, když si člověk přeje, aby někdo jiný přišel o nějaké dobro, které má. Závist je typickou vlastností podlých lidí. Závistiví lidé patří k nejhorším vůbec, protože jejich vůdcem v tom je prokletý Iblís. Závist je první hřích, který byl spáchán na nebi i na zemi. Byl to první hřích na nebi, protože Iblís záviděl Adamovi dobro, které mu dal a to, že mu dal vyšší postavení, než měl on; a byl to první hřích na zemi, protože to, co přimělo Kaina zabít Ábela, byla právě závist. Závist je velice závažná a nebezpečná choroba pro jedince i společnost. Když se závist rozšíří v nějaké společnosti, je to znamením toho, že se blíží zkáza této společnosti, a když se rozšíří v nějaké rodině, stává se jejím ničícím nástrojem. Je zdrojem každého nepřátelství a pramenem každého neštěstí a šajtánovou zbraní, kterou bije do srdcí lidí a rozděluje je od sebe nenávistí a nepřátelstvím.

Upřímný muslim nikdy nezávidí žádnému muslimovi žádné dobro, kterému se dostalo od Alláha, protože ví a vůbec nepochybuje o tom, že jeho bratr dostal ono dobro právě od Alláha. Imám Hasan Albasrí říkával: „Syne Adamův! Proč závidíš svému bratrovi, když ten, kdo ho obdaroval, je Alláh, protože má u něj zvláštní postavení? Proč závidíš člověku kterého poctil sám Alláh?! A pokud tomu tak není (a důvod, proč ho Alláh obdaroval je jiný), tak proč závidíš člověku, jehož konečným cílem je peklo?“

Korán hovoří o lidech, kteří byli postiženi touto nejhorší nemocí, říká (ve významu): „Anebo mají snad podíl nějaký na vládě? A i kdyby jej měli, nedali by lidem ani slupku pecky datlové! Či závidí těmto lidem to, co jim Alláh dal z přízně Své? Vždyť dali jsme již rodu Abrahamovu Písmo i moudrost a dali jsme jim království velkolepé.“ (4:53-54).

Závist dokáže napáchat tolik zla, že nám Alláh přikázal utíkat se k Němu v ochranu před závistí a závistivci a zmínil to i v Koránu, řekl (ve významu): „… a před zlem závistivce, když závidí.“ (113:5).

Závist a víra se nemohou sejít v jednom srdci – když se v něm objeví závist, odejde víra. Abú hurajra vyprávěl o Prorokovi (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) výrok, ve kterém řekl: „Dvě věci se nesejdou v srdci jednoho služebníka: víra a závist.“ V jiném výroku řekl: „Lidé budou na dobré cestě, dokud si nezačnou závidět.“

Abdulláh ibn Mas’úd řekl: „Nebuďte nepřáteli Alláhových darů!“ Na to byl tázán: „A kdo by se mohl stavět nepřátelsky vůči Alláhovým darům?!“ Odvětil: „Ti, kteří závidí lidem to, co jim Alláh dal z přízně Své!“ Závist je projev nespokojenosti s osudem, který Alláh určil.

Učenec jménem Abu-llajth As-samarqandý řekl: „Žádné zlo není tak škodlivé jako závist, protože závistivý člověk je potrestán rovnou pětkrát, a to ještě dříve, než druhého uhrane. Prvním trestem je starost, která nekončí, druhým neštěstí, za které nebude odměněn, třetím odsouzení druhými lidmi, čtvrtým je, že Alláh se na něj bude hněvat a pátým, že před ním budou zavřeny dveře úspěchu a Boží pomoci.“

Milý bratře, milá sestro! Dopřej svému bratrovi a sestře dobro a buď spokojený s tím, co ti Alláh přisoudil; a když vidíš, že se někomu jinému dostalo nějakého dobra (které se ti líbí), tak řekni: „má šá Alláh, lá kuwwata illá billáh, Alláhumma bárik lah!“ (Takto to Alláh chtěl, není síly jinak než s Alláhovou pomocí. Bože, požehnej mu!)

Sdílejte