Páteční kázání 19. 12. 2014 (27. safar 1436)                                          šejch Ahmad Rajab

                                                                                                                     Mešita v Praze

 Následování cesty přímé

Chvála Alláhu. Jeho chválíme a Jeho o pomoc prosíme. Ten, koho Alláh uvede na správnou cestu, toho z ní nikdo nesvede, a ten, komu Alláh dá zbloudit, toho už na správnou cestu nikdo neuvede. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Dnes budeme hovořit o desátém, posledním přikázání, které bylo zmíněno v súře al-Ancám (Dobytek), kde náš Vznešený Pán praví: „A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete bohabojní!“ (Dobytek, 6:153)

Imám ar-Rází ve svém výkladu Koránu vysvětluje, že v první části tohoto verše: „A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní,“ Alláh shrnul to, co přikazoval v předchozích dvou verších, takže zahrnuje to, o čem se již zmínil, a také ostatní ustanovení islámského práva (šaríca). Jestliže Alláh říká: „A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní.“ zahrnuje do toho vše, co ukázal Prorok (sAs) z islámské víry, která je tou správnou cestou, přímou stezkou, kterou máte následovat jako celek i v jejích částech. Neodklánějte se od ní, jinak budete svedeni na scestí.

Není dne, abychom neprosili Vznešeného Alláha v každé modlitbě i mimo ni a nepronášeli slova ze súry Otvíratelky Knihy (al-Fátiha): „Veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou!“ (al-Fátiha, 1:6-7) Co je tedy ta přímá stezka a jak ji máme následovat?

Názory učenců a vykladačů Koránu na význam termínu „stezka přímá“ se liší, ale většina se shoduje nebo se navzájem blíží. Někteří tvrdí, že „stezka přímá“ je náboženství Alláha, které On jedině přijímá, jiní říkají, že „stezka přímá“ je Posel Alláha (sAs) a jeho druzi, kteří přišli po něm. Další myslí, že tento termín znamená Knihu a tradici (sunna), na základě toho, co se traduje podle an-Nisá’ího, al-Bazzára a dalších, podle Abdulláha ibn Mascúda (NAS), který řekl: „Posel Alláha (sAs) nakreslil čáru a řekl nám: ‚Toto je Alláhova cesta.‘ Pak nakreslil čáry nalevo i napravo od té první a řekl: ‚U každé z těchto cest stojí Ďábel a láká na ni.‘ Potom zarecitoval tento verš: „A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje.“

Náš Prorok (sAs) nás také nabádal, abychom následovali tradici (sunna). Traduje se, že al-cArjád bin Sárija (NAS) řekl: „Posel Alláha (sAs) nám promlouval do duše, až jsme se vyděsili a rozplakali. Řekli jsme: ‚Posle Alláhův, jako by to bylo ponaučení na rozloučenou, řekni, jak se máme chovat.‘ Odpověděl: ‚Radím vám, abyste byli bohabojní, abyste slyšeli a byli poslušní, i kdyby vám vládl habešský otrok, kdo z vás bude dál žít, uvidí, že bude docházet k mnohým změnám. Dva roky a rok vám budou po mně vládnout správně vedení chalífové. Držte se jich zuby nehty. Dávejte si pozor na nové věci, neboť každá novota v náboženství (bidca) svádí na scestí.‘“ Poslušnost vládci je podmíněna tím, že je v souladu s ustanoveními islámského práva (šaríca) a není s nimi v rozporu.

Masrúq vyprávěl, že Ibn Mascúd (NAS) řekl: „Kdo se chce poučit, nechť nalezne poučení u těch, kteří již zemřeli, ať živého neovládne pokušení. Druhové Mohameda (sAs) jsou ti nejzbožnější z nás, nejučenější a nejsou pokrytečtí. Alláh si je vybral, aby se stali druhy našeho Proroka (sAs) a pozvedli jeho náboženství. Vězte, že mají pravdu, držte se jejich správného vedení, neboť oni jsou správně vedeni.“ Al-Zoharí (nechť je k němu Alláh milostiv) řekl: „Lpění na tradici (sunna) je záchrana, neboť tradice (sunna), jak řekl imám Málik, je jako Noemova archa. Kdo je na lodi, zachrání se, kdo není, zahyne.“

Měli bychom vědět, že lidí, kteří se opravdu drží tradice, je málo nejen v naší době, ale je jich málo již od dávných dob. Zamyslete se nad tím, co řekl Abdulláh ibn al-Mubárak (nechť je k němu Alláh milostiv): „Věz, že smrt je ctí pro každého muslima, který našel Alláha podle tradice (sunna), neboť patříme Alláhovi a k Němu se navracíme. Alláhovi si stěžujeme na svou samotu, odchod bratrů, nedostatek pomocníků, objevování se novot v náboženství, Alláhovi si stěžujeme na vše, čím prochází tato komunita (umma), na odchod učenců, následovníků tradice (sunna) a objevování se novot v náboženství.“

Bratře muslime, jdi po cestě Pravdy a správného vedení, drž se správné cesty a dávej si pozor na odpadlíky a ty, kdo vytvářejí novoty v náboženství, neboť Prorok (sAs) řekl: „Kdo udělá něco, co jsme my nedělali, nenásledujte ho.“

Nakonec, služebníci Alláha, bych se rád zmínil o blahopřání k neislámským svátkům a jejich slavení.

Nejprve si řekněme, že náboženské svátky patří ke každému náboženství. Vznešený Alláh pravil: „A každému z vás jsme určili pravidla a dráhu vyšlapanou.“ (Prostřený stůl, 5:48) Prorok (sAs) řekl: „Každý národ má svůj svátek…“ Příslušníci každého náboženství mají svoje svátky a zvláštní dny, které slaví a které jsou jen jejich. My, jako muslimové, se nepřipodobňujeme k nemuslimům. Prorok (sAs) řekl: „Kdo se připodobňuje k nějakému národu, patří k němu.“ Blahopřání a účast na jejich náboženských událostech znamená, že je potvrzujeme a souhlasíme s tím, že jsou nevěřící a nejsou na správné cestě. Máme přikázáno se od toho distancovat, neboť často jsou jejich svátky spojené s mnohým, co je v našem náboženství zakázané.

Proto nemáme povolenu ani účast, ani blahopřání k těmto náboženským příležitostem, neboť panuje shoda, že právě v tomto se pravidla liší, jak řekl Ibn al-Qajjim (nechť je k němu Alláh milostiv): „Blahopřání ke svátkům, které jsou specifické pro nevěřící, je zakázané, o čemž panuje shoda.“

Při příležitostech každodenního života, jako je sňatek, narození dítěte apod., nevadí, když je obdarujeme, dáme jim peníze, poblahopřejeme jim apod. tím spíše, je-li v tom úmysl naklonit jejich duše k islámu a ukázat jim, co je na něm dobrého. Není však povoleno účastnit se náboženských událostí, ani k nim blahopřát. Na tom se shoduje valná většina učenců.

Přesto někteří současní učenci pokládají za povolené blahopřát nemuslimům (kteří nejsou válčící protistranou) k jejich svátkům, které samy o sobě neodporují islámskému právu, jako je například křesťanský Nový rok, a to pouze jakožto laskavost. Nemá v tom být výraz loajality nebo náklonnosti, ale má to být v mezích laskavosti a dobročinnosti, zejména pokud jde o osobní vztah.

Přesto ujišťuji, že muslim ani muslimka se k nim nemá připodobňovat, co se týče jejich svátků nebo oslav, ani se jich účastnit. Toto nejsou naše svátky, muslimové.

Také tvrdíme, že názor většiny je ten nejsprávnější a nejmoudřejší. Těm, kdo se řídí názorem některých učenců, kteří povolili blahopřání, radíme, aby se to nestalo jejich zvykem, ale aby se tím řídili jen v případě potřeby či nutnosti a aby s blahopřáním nezačínali, ale pokud jim někdo poblahopřeje např. k Novému roku, a budou mu chtít odpovědět, aby mu popřáli šťastný nebo požehnaný rok a nepoužili slovo „svátek“. Má se tím na mysli přání dobrého (ducá‘) a ne gratulace či blahopřání k svátku. Toto slovo snad bude lepší než jiná a blíže ke konání dobrého skutku. Alláh to ví nejlépe.

Sdílejte