Páteční kázání 10. 11. 2017 (21. safar 1439)                                              Ahmad Ragab

Mešita v Praze

 Bohabojnost

Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Ten, koho Alláh uvede na správnou cestu, toho z ní nikdo nesvede, a ten, komu Alláh dá zbloudit, toho už na správnou cestu nikdo neuvede. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

 Bohabojnost: je zanechání všeho, co vzbuzuje pochybnosti, ze strachu, abychom se nedopustili ničeho zakázaného. Al-Qaráfí to vysvětluje takto: „je to zanechání určitých přijatelných (avšak diskutabilních) věcí, aby se měl člověk na pozoru před tím, co je nepřípustné“. Al-Hassan bin Alí (radhia lláhu anhu) řekl, že se od Proroka (salla lláhu ʻalajhi wa sallam)naučil toto: „Dej přednost tomu, o čem není pochyb, před tím, o čem jsou pochybnosti. Pravda znamená klid mysli, lež je pochybnost.“ (Upravil šejch al-Albání, nechť je k němu Alláh milostivý.) Al-Manáwí vysvětluje, že „nechat to, co vzbuzuje pochybnosti“ znamená nedělat to, o čem nevíme s jistotou, jestli je to dobré nebo špatné, povolené nebo zakázané, a že „dělat to, o čem nemáme pochybnosti“ znamená dělat to, o čem nepochybujeme, to znamená to, o čem jsme přesvědčeni, že je to dobré a povolené.

An-Nucmán bin Bašír (radhia lláhu anhu) vyprávěl, že slyšel Proroka (salla lláhu ʻalajhi wa sallam), jak říká: „Co je povolené, je jasné, co je zakázané, je jasné, a co je mezi tím, to jsou pochybnosti, které mnozí lidé neumí rozlišit, takže kdo toho zanechá, aby chránil své náboženství a svou čest, ten bude v bezpečí, a kdo se pustí do těchto pochybností, brzy upadne do zakázaného. Je to jako s člověkem, který pase (svůj dobytek) v blízkosti území, které bylo prohlášeno za zakázané (králem). Je pravděpodobné, že na toto území jednou zbloudí. Každý král má svou svatyni (pastvinu), Alláhovou svatyní je to, co zakázal. V těle je kus masa, je-li tento kus zdravý, je zdravé celé tělo, je-li zkažený, je zkažené celé tělo. Tímto kusem masa je srdce (duše).“ (Všichni se na něm shodují.)

Tento hadís je jedním ze základů islámu, kolem kterého se točí všechny příkazy o tom, co je povolené a co zakázané. Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) v něm ukázal hranici pochybností a správný způsob, jak s nimi nakládat. Proto je tento hadís je velmi užitečný.

Pochybnost je vše, u čeho není jisté určení, jestli je to povolené nebo zakázané, takže obyčejný člověk nedokáže odlišit, jestli je to povolené nebo zakázané. Jedině učení lidé, pevně ukotvení, skutečně bohabojní rozpoznají tyto záležitosti, o kterých jsou pochybnosti, a vědí, jak se v těchto případech zachovat, každý však podle toho, jak mu Alláh dopřeje úspěchu. Proto Alláha pravil: „A zeptejte se lidí, jimž dostalo se připomenutí, nevíte-li!“ (Včely, 16:43)

Prorokův (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) výrok „kdo upadne do pochybností, upadne do zakázaného“, vykládají učenci dvěma způsoby:

1) Kdo usnadňuje konání toho, o čem existují pochybnosti, a příliš často se k nim uchyluje, nemůže si být jistý, že zůstane uchráněn před tím, co je zakázané, i kdyby to neměl v úmyslu.

2) Kdo má ve zvyku být k tomuto shovívavý a zvykl si na to, o čem jsou pochybnosti, dospěje k tomu, že se odváží porušit zákazy a zapomene na význam náboženských obřadů. Proto se traduje, že Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam)řekl: „Nikdo nedosáhne úplné počestnosti, dokud nezanechá určitých přijatelných (avšak diskutabilních) věcí, aby se měl na pozoru před tím, co je nepřípustné.“ (podle at-Tirmídhího)

Každý muslim se musí chránit před tím, co je diskutabilní, aby chránil svou víru a nezbloudil k tomu, co Alláh zakázal. Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) byl tím, kdo se měl před tímto nejvíce na pozoru. Al-Buchárí – nechť je k němu Alláh milostivý – vypráví podle Abú Hurajry, že Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) řekl: „Vrátím se domů a najdu na své posteli datli. Zvednu ji, abych ji snědl, ale pak ji odhodím, protože se bojím, že by to mohla být sadaqa (dobročinný dar).“ Dobročinný dar totiž není určen pro Proroka (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) , ani pro členy jeho rodiny. Zbožní předci v tomto byli přísní a následovali své náboženství. Umar ibn al-Chattáb k tomuto říká: „Nechávali jsme devět desetin povoleného z obavy, že bychom mohli sklouznout k zakázanému.“

cAbdulláh bin Umar říká: „I kdybyste se modlili, až budete ohnutí do oblouku, a postili, až budete (tencí) jako struny, nebude to od vás přijato, nebude-li to provázeno chránící bohabojností.“ – To znamená bohabojností, která vás chrání před zakázaným.

Vězte, služebníci Alláhovi, že kdo něčeho zanechá z bohabojnosti, Alláh mu to v dobrém oplatí. V tradici imáma Ahmada se traduje správný hadís, kdy Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) řekl: „Nikdy nezanecháte kvůli Alláhovi něčeho vzácného a významného, aniž by vám to Alláh nenahradil něčím, co je pro vás ještě lepší.“

 

Sdílejte