Páteční kázání 2. 3. 2018 (14. džumád al-achirá 1439)                                Ahmad Ragab

Mešita v Praze

 Význam „uměřenosti“

Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Dnes budeme hovořit o jedné krásné vlastnosti, ke které nabádá vznešený Korán na řadě míst a kterou ještě prohloubila tradice Proroka (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) v řadě podob. Týká se to „uměřenosti“, která muslima chrání před uklouznutím k jedné ze dvou krajností a zajišťuje mu zlatou střední cestu.

Jaký je význam „uměřenosti“:

Umírněná volba ve všem, žádné přehánění ani zanedbávání, žádná přemrštěnost ani nedostatečnost, žádné přehánění ani zlehčování. To vše je zahrnuto ve slovech Vznešeného při popisu muslimů: „A takovýmto způsobem jsme vás učinili obcí vzdálenou krajností, abyste byli svědky o lidech a aby Posel byl svědkem o vás.“ (Kráva, 2:143) To znamená, že muslim má uctívat Alláha vědomě, dávat si pozor na lstivé ďáblovy úskoky a na chtíč, který svádí ze správné cesty, a odklání od přímé, střední, správné cesty, o které Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) řekl: „Jděte střední cestou,“ a třikrát to opakoval, „kdo z náboženství učiní těžkost, toho přemůže.“

 Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) říkával: „Dejte se vždy střední, umírněnou, běžnou cestou a dosáhnete cíle.“ (al-Buchárí) Ibn al-Qajjim – nechť je k němu Alláh milostivý – řekl: „Ve všem, co Vznešený a Mocný Alláh přikázal, jsou dva body: dělat něco nedostatečně, zanedbávat to, anebo přemrštěně, přehánět. Jedno je horší než druhé.“ Al-Awzácí – nechť je k němu Alláh milostivý – řekl: „Ve všem, co Alláh přikázal, ďábel oponuje dvěma způsoby a je jedno čím: přeháněním či nedostatečností.“

Lidé se dělí do tří skupin: jedna skupina přehání v náboženských záležitostech, jsou v náboženství přísní bez důkazu do té míry, že z veškerých hříchů činí velké hříchy, prohlašují lidi za nevěřící i kvůli sebemenším hříchům, soudí je bez důkazu nebo považují chybu za důkaz bez přemýšlení a pochopení, používají určité texty a jiné nechávají bez povšimnutí; druhá skupina v něčem přehání a něco dělá nedostatečně, zanedbávají příkazy Alláha a dělají to, co Alláh zakázal opíraje se při tom o tvrzení, že víra znamená jednoduchost, že Alláh je odpouštějící, milostivý, považují všechny hříchy za malé hříchy, odpouštěné, že víra je jen v srdci, nevykonávají žádné skutky ani příkazy dle islámského práva, používají některé texty a jiné nechávají bez povšimnutí, jak se jim zachce. Obě tyto skupiny, které jsme zmínili, chybují a zcela jasně zbloudily. Správně činí skupina, která je mezi těmito dvěma zmíněnými, tito lidé nepřehání, řídí se všemi texty, podle toho, co je v daném okamžiku správné, neřídí se jen některými texty a jiné neponechávají bez povšimnutí, věří, že Alláh je odpouštějící, slitovný, že přijímá pokání a že přísně trestá, nejsou v bezpečí před Jeho trestem a neztrácí naději na Jeho milosrdenství, chovají se podle Jeho přikázání, neriskují svými činy a prosí Alláha, aby od nich jejich činy přijal, a smýšlejí o Něm dobře, vyhýbají se tomu, co zakázal, bojí se Jeho trestu, když se dopustí hříchu nebo neposlušnosti, kají se, prosí o odpuštění a vrátí se k tomu, co je správné, a neztrácí naději na Jeho milosrdenství. Vědí také, že víra je nesporně stvrzena srdcem, ale je třeba ji přijmout také jazykem, je třeba, aby člověk konal všemi částmi svého těla, vykonával všechny pilíře, protože to je opravdovým důkazem víry, vědí, že jsou věci, které odporují víře. Vědí také, že jsou malé a velké hříchy a že není velkého hříchu s pokáním a upřímnou prosbou o odpuštění, dá-li Alláh, a že malý hřích se může změnit na velký, pokud v něm člověk vytrvá a neprosí o odpuštění. Toto je pojetí umírněnosti ve všech ohledech.

Nejlepším zákonem je zákon stanovený Alláhem a je k Jeho spokojenosti, když Jeho služebníci v ničem nepřehánějí a nic nešidí. Ibn al-Qajjim – nechť je k němu Alláh milostivý – řekl: „Nejlepší jsou ti, kdo jsou uprostřed, kdo dělají více, než je nedostatečné konání těch, kdo jsou nedbalí, a kdo nedosáhli míry přehánění těch, kdo překračují míru… škody se dotýkají krajností, střed je chráněn okrajem. Nejlepší je to, co je uprostřed. Takto poměřuje islámské právo, které bylo postaveno na správné uměřenosti, které sleduje prospěch věřících, nevzdaluje se od toho, co je zdravá přirozenost.“ Aš-Šátibí – nechť je k němu Alláh milostivý – řekl: „Islámské právo sleduje ve svých požadavcích střední, umírněnou cestu. Z každé strany si vezme něco, aniž by se na jednu přikláněla více.“ Vznešený Korán i tradice potvrzují, že je třeba držet se zlaté střední cesty, uměřenosti, vyhýbat se některému extrému, nadbytečnosti či nicotnosti, ve všech aspektech víry. Vznešený Alláh pravil: „A neměj ruku svou přivázanou ke krku svému ani ji nerozevírej příliš široce, abys nebyl pomlouván a neupadl v nouzi.“ (Noční cesta, 17:29)

Vznešený Alláh pravil: „… a ti, kdož při vydáních svých ani nerozhazují, ani neskrblí, leč na střední cestě mezi tím stojí“ (Spásné zjevení, 25:67) Vznešený Alláh dále pravil: „Buď umírněný v chůzi své.“ (Luqmán, 31:19) Jako správný byl potvrzen výrok Proroka (salla lláhu ʻalajhi wa sallam): „Dejte se vždy střední, umírněnou, běžnou cestou a dosáhnete cíle.“ V obou sbírkách správných hadísů i v jiných se traduje podle cÁ’iši, která řekla: „Kdykoli měl Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) na výběr mezi dvěma možnostmi, vždy si vybral to jednodušší, pokud by se tím nedopustil hříchu. Pokud by se tím dopustil hříchu, velmi přísně se tomu vyhýbal.“ Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) varoval před následky přehánění v uctívání, které odporovalo jeho vedení. Řekl k tomu: „Přísahám při Alláhovi, bojím se Alláha víc než vy, jsem z vás vůči Němu nejposlušnější a konám nejlépe své povinnosti, a přesto se postím a půst přerušuji, modlím se, v noci spím a beru si manželky. Kdo se odchýlí od mé tradice, ten nepatří ke mně.“ (všichni se na něm shodují) Výraz „nepatří ke mně“ znamená „není veden mou cestou“.

Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) řekl: „Náboženství (islám) je jednoduché. Kdo z náboženství učiní těžkost, toho přemůže. Následujte střední cestu. Nemůžete-li udělat to, udělejte něco, co je tomu blízko, a buďte posly dobrých zpráv.“ (al-Buchárí) Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) řekl: „Lidé, dělejte z dobrých skutků jen ty, které dokážete, neboť Alláh se neunaví (v odměňování), dokud se neunavíte vy, a nejlepšími činy pro Alláha jsou ty, ve kterých vytrváte, i kdyby jich bylo málo.“ (všichni se na něm shodují) Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) schválil to, co řekl Salmán Abú Dardá’ovi (radhia lláhu anhu): „Máš povinnost vůči svému Pánovi, máš povinnost vůči sobě, máš povinnost vůči své rodině, každému bys měl dát, co mu náleží.“ (al-Buchárí)

Na druhou stranu islám varuje před nedbalostí a zanedbáváním připomínání si Alláha. Vznešený Alláh pravil: „… a neposlouchej toho, jehož srdce jsme učinili lhostejným k připomenutí Svému, ani toho, jenž jen vášně své následuje a jehož chování míru překračuje!“ (Jeskyně, 18:28) Takto všechny záležitosti týkající se víry stojí na uměřenosti, střední cestě, bez přehánění, bez zanedbávání. Nejlepší je vybrat si ve všem střed, nejlepší cestou je cesta našeho proroka Muhammada (salla lláhu ʻalajhi wa sallam). Vznešený Alláh pravil: „A toto je vskutku cesta Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete bohabojní!“ (Dobytek, 6:153)

Prosíme Alláha, aby nás vedl ke stálé uměřenosti, k Jeho přímé cestě