Páteční kázání 7. 11. 2014 (14. muharram 1436) Ahmed Barakat
Mešita v Praze
Jak být útěchou pro druhého
Chvála Alláhu. Jeho chválíme a Jeho o pomoc prosíme. Ten, koho Alláh uvede na správnou cestu, toho z ní nikdo nesvede, a ten, komu Alláh dá zbloudit, toho už na správnou cestu nikdo neuvede. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“
Alláh subhánahu wa ta’álá stvořil svět a vesmír místem ruchu a shonu, kde se stále někdo za něčím honí a stále se pracuje. Alláh přibližuje tento význam v Koránu:
„Člověka jsme věru k strastem stvořili.“ al-Balad 4. Člověk na tomto světě pozná únavu a námahu a dokonce i smutek. Na rozdíl od ráje, kde není žádná starost ani těžkosti. I když Alláh popsal ráj těmi nejušlechtilejšími vlastnostmi, tak řekl o jeho obyvatelích:
„Žádná starost se jich tam nedotkne a nebudou odtamtud nikdy vyhnáni.“ (al-Hidžr: 48)
A take řekl o nich:
„A budou říkat: Chvála Alláhovi, jenž od nás zármutek vzdálil! Pán náš je věru odpouštějící a za vděčnost uznalý.“ Fáter 34.
Skutečnost, že strasti tohoto světa jsou střídány s ozdobami a krásami je důsledkem Alláhovy moudrosti. Zapřemýšlejme nad tím, jak bychom se vázali na tento svět, nebýt starostí a nemocí, které v něm jsou!? Proto Alláhova moudrost zakročila, abychom si pamatovali, že existuje jiný život, ve kterém není smutek ani těžkosti.
V srdcích lidí se pocit starostí a tíhy liší od jednoho k druhému podle síly jejich viry, míry poslušnosti či neposlušnosti vůči Bohu.
Imám Ahmad byl tázán: „Kdy najdeme úlevu?“ Odpověděl: „Po prvním kroku do ráje. A náš Pán vysvětlil skutečnost tohoto světa a ukázal nám, kudy bychom se měli ubírat, když řekl ve Své knize: „Lide můj! Tento pozemský život není nic než dočasné užívání, zatímco život budoucí bude příbytkem stálým.“ Gháfer 39.
Proto lidé víry, když poznali povahu tohoto života, nedali se zmást. Jeden řekl: „Když vejdu do svého příbytku, najím se chleba a zapiju vodou, připadá mi, že už nemám po čem toužit v tomto životě.“
Také, protože náš Prorok s.a.s. nás naučil, že: „Kdo se vzbudí v bezpečí, zdráv a má zajištěné živobytí svého dne, jakoby by měl život na jeho straně.“ Jsou však i chvályhodné starosti, např. když se trápíme kvůli utrpení našich bratrů daleko od nás. Mit zármutek kvůli trpícím
muslimům je pocit, který je Alláhem odměněn, avšak nesmí v sobě nést beznaděj: „Abyste si nezoufali nad tím, co vám uniklo, a abyste se neradovali příliš z toho čeho se vám dostalo.“ al-Hadíd 23.
Člověk se musí vyrovnat s těžkostmi pomocí Koránu a sunny Proroka s.a.s. A řict: „Ó Alláhu! Dej nám poznat Tvé dary tím, že nám je ponecháš a ne že nás o ně připravíš.“ Někteří si uvědomí tyto dary až když je ztratí a pak upadnou do stresu. Tento druh lidí potřebuje posílit svoji viru a uvědomit si, že to, co je předurčené, se stane. I kdyby někdo z nás vlastnil velké jmění,
tak spi na jednom lůžku ne na dvou a jí třikrát denně, ne vice.
Hřích je pesimistický tím, že zakalí člověku život jak popsal Ibn Abbás: „Hřích přidá na tvář čerň, zatemní hrob a slábne kvůli němu tělo.“ Proto je nutné kát se z hříchu a neposlušnosti.
Mezi způsoby vyléčení se je prosit Alláha, připomínat si Alláha a udržovat příbuzenské vztahy.
Prorok s.a.s řekl: „Kdo se chce radovat z dostatečné obživy a z dobré pověsti i po smrti, ať udržuje dobré příbuzenské vztahy.“ Beznaděj je vlastnost nevěřících a lidí neposlušných, ale věřící nikdy nepřestane doufat a věřit v Alláhovo milosrdenství. Istighfar – žádat Allaha o odpuštění je otázka nadmíru velká a štědře odměněná, jak Alláh v Koranu řiká slovy Proroka
Noema: „A pravil jsem jim: proste Pana svého za odpuštění, vždyť On věru je odpouštějící. On sešle na vás nebe deštěm hojným.“ A istighfár znamená, že Alláh zbavuje utrpení včetně psychického. „Alláh však není takový, aby je ztrestal, když jsi mezi nimi – ani nechce být vykonavatelem jejich potrestání, dokud budou prosit o slitování.“ Núh 10-11.
Dále prosba je skutečně lék, jak nás naučil Posel Alláhův říkat: „Ó Alláhu, utíkám se v ochranu k Tobě před starostmi, skutkem a neschopností a před leností, lakomostí a zlem ješitnosti a před zlem velkých dluhů a poražením (ponížením) mužů.“ Tato slova jsou ve sbírce správných výroků od al-Buchárího a neměli bychom na ně zapomenout.
Někteří se spoléhají na sílu a možnosti ostatních, ale ať neopomenou, ze tato sila je bezvýznamná bez pomoci a sily Stvořitele. Také spoléhat se na Alláha znamená plně se odevzdat a opřít se o Něho s přesvědčením, že není lepšího.
