Úplné sociální spravedlnosti nebude dosaženo a její realizace a přežití nebude zaručeno bez podvědomého psychologického pocitu jednotlivce, že má na ni nárok. Islámské právo, založené pro zájmy lidí ve světě pozemském a duchovním, vždy prosazuje spravedlnost, včetně sociální spravedlnosti. Spravedlnost není jen komplexní mentální proces rozlišování spravedlivosti a nespravedlivosti věcí, ale zahrnuje praktická pravidla směřující k reformě národa prostřednictvím jeho jednotlivců a institucí. Všemohoucí řekl: „Spíše usiluj pomocí toho, co ti Bůh daroval, o dosažení příbytku posledního! Nezapomínej na úděl svůj v životě pozemském a čiň dobré tak, jak Bůh učinil dobré tobě! A neusiluj o pohoršení na zemi, vždyť Bůh nemá rád ty, kdož pohoršení šíří!“ [Al-Kasas: 77].
Islám, který dosáhl konceptu komplexní spravedlnosti a vedl k úplnému ztělesnění dobrých mravů a skutků, včetně těch společenských, požaduje spojení společenského chování se sociální spravedlností. Sociální spravedlnost je spojena se společenskými hodnotami, které určují výkon životních aktivit v jakékoli společnosti. Je zřejmé, že nedostatek sociální spravedlnosti ve všech jejích formách způsobuje vážné škody zemím a společnostem. Sociální spravedlnost je legitimním cílem a důležitou morální hodnotou při renesanci společností a budování vyspělých států.
Emocionální osvobození
Emocionální osvobození je klíčovým prvkem v dosahování úplné sociální spravedlnosti, jejíž realizace a přežití jsou závislé nejen na podvědomém psychologickém pocitu jednotlivce, že má na ni nárok, ale také na potřebě skupiny a přesvědčení, že toto vede k poslušnosti Bohu a k vyšší lidské realitě.
Islám zahájil proces osvobození lidského svědomí od uctívání čehokoli jiného než Boha a od podřízení se komukoli jinému než Bohu. Nikdo kromě Boha nemá autoritu; nikdo nemůže ubližovat, prospívat, dávat nebo brát život mimo Boha. V Koránu je uvedeno: „Rci: „On Bůh je jedinečný, Bůh sám o sobě věčný. Neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven.“ (Al-Ichlás: 1-4).
Duše, které jsou hrdé na pravdu, spravedlnost a snaží se to vše zajistit, dosahují absolutní sociální spravedlnosti, kterou nelze zanedbat. K tomu je třeba odolávat pocitům strachu o život, obživu a postavení, neboť život je v rukou Božích a nikdo nemá moc tento život zkrátit ani o hodinu nebo část hodiny.
Korán také uvádí, že strach z chudoby je nástrahou Satana, která oslabuje duši a brání jí v důvěře v Boha a v důvěře k druhým. Satan vyhrožuje chudobou a navádí k nemravnostem, zatímco Bůh slibuje odpuštění a laskavost. „Satan vám vyhrožuje chudobou a přikazuje vám hanebnosti, avšak Bůh vám slibuje odpuštění Svou a laskavost – a Bůh věru je velkorysý, vševědoucí.“ [Al-Baqarah: 268].
Pochopení, že obživa lidí je v rukou Boha a pouze v rukou Boha, představuje základní princip, kterým se islám řídí ve vztahu k sociální spravedlnosti. V tomto kontextu není přijatelné brát si obživu lidí ani držet je v otroctví, protože žádný z Bohem stvořených slabých služebníků nemá moc odříznout člověku živobytí nebo jakýmkoli způsobem omezovat jeho možnosti obživy. To nepopírá význam příčin a činů, ale spíše posiluje srdce a povzbuzuje svědomí k důvěře v Boha jakožto pravého zdroje obživy.
Vedení Koránu a směřování islámu je nutné chápat právě v tomto duchu, jako přístup, který je v souladu s obecnými zásadami islámského vedení, legislativy a sociální spravedlnosti. Islám nabádá k osvobození lidské duše od otroctví vůdců, strachu ze smrti, ublížení, chudoby, ponížení a vnějších společenských tlaků. Toto osvobození umožňuje člověku zůstat podřízeným pouze sám sobě, svým přirozeným touhám, ambicím a rozmarům, přičemž omezení přichází zevnitř, nikoli zvenčí. Emocionální osvobození tak odstraňuje všechna vnější omezení, která by bránila dosažení sociální spravedlnosti.
V islámu je tedy toto osvobození považováno za jeden ze základních pilířů budování sociální spravedlnosti. Je to klíčový prvek, na kterém jsou založeny další pilíře sociální spravedlnosti, představující první krok na cestě k dosažení spravedlivější a rovnější společnosti.
Lidská rovnost
Když lidské svědomí zažije emocionální osvobození, přirozeně začne požadovat své právo na rovnost a usilovat o jeho zavedení. Islám zavedl princip rovnosti v době, kdy byly běžné mylné představy o nadřazenosti některých skupin lidí, založené na mytických představách o božském původu nebo ušlechtilé krvi. V téže době bylo obvyklé, že páni mohli své otroky zabíjet nebo mučit, protože ti byli považováni za nižší bytosti.
Islám však přinesl revoluční změnu, prosazováním rovnosti před zákonem i před Bohem, jak v tomto světě, tak v onom. Toto učení podporuje myšlenku jednoty lidské rasy ve smyslu původu, osudu, práv a povinností. Islám odstranil kmenové a rasové předsudky, stejně jako rodovou a rodinnou zaujatost. Vyjádřil jasně, že celá lidská rasa má důstojnost, kterou nelze snižovat, jak je uvedeno v Koránu: „Věru jsme milostí Svou syny Adamovy poctili a na pevnině i na moři jsme je nosili a obživu jsme jim uštědřili výtečnou a před mnohými z těch, jež jsme stvořili, přednost jsme jim dali významnou.“ [Al-Isrá: 70].
Respekt a uznání rovnosti každého člověka, bez ohledu na původ, rasu nebo sociální postavení, je v islámu zásadní. Tento přístup klade důraz na absolutní rovnost všech lidí, což je základním kamenem pro budování spravedlivé a harmonické společnosti.
Sociální solidarita
Sociální solidarita v islámu je chápána jako rovnováha mezi individuální svobodou a kolektivním zájmem. Islám uznává, že každý jednotlivec má právo na určitou míru svobody, ale tato svoboda by neměla překročit hranice, které by mohly poškodit zájmy společnosti jako celku. Tento princip solidárnosti se rozprostírá mezi jednotlivcem a jeho rodinou, jednotlivcem a jeho komunitou, a také mezi současnými a budoucími generacemi.
Islám představuje koncept individuální svobody ve své nejkrásnější a nejrozvinutější formě, zahrnující respekt k osobní autonomii, zatímco zároveň podporuje pocit odpovědnosti a pečujícího vztahu k ostatním.
Pokud jde o sociální spravedlnost, islám zdůrazňuje, že při spravedlivém rozdělení zdrojů by na Zemi neměl být nikdo, kdo by umíral hlady. Země má dostatek zdrojů, aby uživila lidstvo až do konce časů. Avšak sociální nespravedlnost a nerovnováha, kterou na světě vidíme, je často způsobena chamtivostí a lakotou některých vlád a systémů, které usilují o kontrolu těchto zdrojů pro své vlastní zájmy, na úkor ostatních.
Islám tedy vyzývá k sociální solidaritě, která zahrnuje spravedlivé rozdělování zdrojů, pečující přístup k chudým a potřebným a odmítání chamtivosti a sebereflexe. Tato filosofie podporuje udržitelný rozvoj a harmonickou koexistenci různých částí společnosti, a zároveň klade důraz na ochranu a podporu zájmů budoucích generací.
