Srdce, které nespí

O vnitřní cestě Proroka Muhammada, mír a požehnání s ním

Když se hovoří o Prorokovi Muhammadu, mír a požehnání s ním, často se připomíná zákonodárce, vojevůdce nebo milosrdný soused. To vše je pravda a důležité. Přesto se pod těmito rolemi skrývá něco tiššího: člověk, jehož srdce zůstávalo bdělé i tehdy, když oči odpočívaly. Právě v tomto vnitřním prostoru – v nočních hodinách, v pokoře a ve vděčnosti – leží to, co může i dnes oslovit člověka hledajícího více než jen vnější dodržování.

Áiša, ať je s ní Bůh spokojen, na otázku po charakteru Proroka odpověděla: „Jeho charakter byl Korán.“ (Sahih Muslim 746) A Korán o něm říká: „vždyť vskutku povaha tvá je vznešená.“ (68:4, překlad Ivan Hrbek) Charakter zde není jen souborem dobrých návyků. Je to vnější projev vnitřního stavu. Cokoli Korán chválil, s tím byl spokojen; cokoli odsuzoval, toho se stranil. Zjevení nechal proniknout až do nejhlubších vrstev svého bytí a neustále se k němu vracel.

Jedním z nejvýmluvnějších svědectví o tomto vnitřním životě je jeho noční modlitba. Al-Mughíra ibn Šu’ba vyprávěl, že Prorok stával v modlitbě tak dlouho, až mu otékaly nohy. Když se ho ptali, proč to dělá, když mu byly odpuštěny dřívější i budoucí hříchy, odpověděl: „Nemám snad být vděčným služebníkem?“ (Sahih al-Bukhari 6471; Sahih Muslim 2819) Stejně to potvrzuje i Áiša. (Sahih Muslim 2820) Nešlo o strach ani o snahu si něco vysloužit. Šlo o odpověď srdce, které poznalo velikost daru a nechtělo zůstat dlužné. Vděčnost zde není pouhý pocit, ale postoj, který člověka udržuje v pohybu směrem k Bohu i tehdy, když už nemá co „dohánět“.

Stejně významná je věta, kterou Áiša zaznamenala: když se ho zeptala, zda spí před witr, odpověděl: „Mé oči spí, ale mé srdce nespí.“ (Sahih al-Bukhari 3569) Srdce v islámském chápání není jen místem citů. Je místem poznání a věrnosti, místem, které může být osvíceno, nebo zatemněno. Prorokovo srdce zůstávalo otevřené i v klidu těla. To není stav vyhrazený pouze jemu. Je to pozvání. Noční modlitba je zvykem spravedlivých před námi, přibližuje k Pánu, odčiňuje hříchy a chrání před proviněním. (Sunan at-Tirmidhi)

Korán sám Proroka k noční modlitbě vybízí: „A za noci bdi v přednášení z dodatečné horlivosti pro sebe – možná že Pán tvůj tě pošle na místo, jež je chváleno.“ (17:79, překlad Ivan Hrbek) A dříve: „Ty zahalený! Modli se v noci, kromě chvíle malé.“ (73:1–2, překlad Ivan Hrbek) Tyto verše nejsou jen příkazem. Ukazují, že noc má zvláštní váhu pro srdce – „na počátku noci jsou dojmy věru hlubší a přímější výrazem svým.“ (73:6, překlad Ivan Hrbek)

Nejhlubším obrazem této vnitřní cesty zůstává noční cesta a nanebevstoupení. Korán o ní mluví stručně: „Sláva tomu, jenž za noci přenesl služebníka Svého z Posvátné mešity do mešity nejvzdálenější, jejíž okolí jsme požehnali, abychom mu ukázali některá Svá znamení. A On věru slyšící je a jasnozřivý.“ (17:1, překlad Ivan Hrbek) Historická událost je nesporná. Zároveň však v sobě nese obraz cesty, která může oslovit i srdce každého věřícího. Začíná u Ka’by, pokračuje přes Jeruzalém a dále vzhůru, až k hranici, kam anděl nedosáhne. A pak se Prorok vrací. Návrat je klíčový. Nejvyšší blízkost neskončila v samotě. Skončila zpátky mezi lidmi, s povinností žít to, co bylo přijato, v každodennosti.

Prorok šel noční cestou nejen tělem, ale i srdcem. A srdce, které prošlo takovou cestou, se pak projevuje charakterem, který Áiša popsala jako Korán v pohybu. Není nutné hledat zvláštní výklady. Stačí si všimnout směru: od vnějšího místa uctívání k vnitřní blízkosti, a od této blízkosti zpět do života s lidmi.

Pro současného člověka z toho plyne jednoduchá, ale náročná otázka: co dělá mé srdce, když tělo odpočívá? Nejde o to, aby každý vstával na dlouhé noční modlitby. Jde o to, zda vůbec existuje chvíle, kdy se srdce může obrátit k Bohu bez vnějšího podnětu. I krátká modlitba, několik veršů nebo tiché vzpomínání mohou být začátkem. Prorok řekl, že Pán je služebníkovi nejbližší v poslední třetině noci. (Sahih al-Bukhari) Ticho a tma mohou být místem setkání, pokud se srdce otevře.

Vnitřní duchovní život v islámu není útěk od světa. Je to očišťování toho, čím do světa vstupujeme. Charakter Proroka nebyl oddělen od jeho nočních hodin. Naopak – z nich čerpal. Když pak ve dne odpouštěl, byl mírný a zůstával upřímný i pod tlakem, nebylo to jen rozhodnutí vůle. Bylo to ovoce srdce, které se naučilo zůstat vděčné a bdělé.

Možná právě proto zůstává Prorok Muhammadem, mír a požehnání s ním, nejen zakladatelem společenství, ale i živým pozváním. Pozváním k tomu, aby člověk nechal své srdce občas nespát – ne z povinnosti, ale z vděčnosti. A aby se pak, stejně jako on, vrátil mezi lidi s očištěnější schopností milovat, odpouštět a zůstávat věrný.