Celý den přecházíme z místnosti do místnosti. Z domova do práce, z práce do obchodu, z modlitby zpátky do starostí. Málokdy si všimneme, že nejvíc se v nás neděje uvnitř místností, ale na prazích mezi nimi, v krátké chvíli, kdy jedno už skončilo a druhé ještě nezačalo.
Prorok učil posvětit každé dveře
Islám si těchto prahů všímá víc, než se na první pohled zdá. Prorok Muhammad, ať mu Bůh žehná a dá mír, naučil své společníky slova pro chvíli, kdy člověk vychází z domu: „Ve jménu Božím, spoléhám na Boha, není síly ani moci kromě u Boha.“ (Abú Dáwúd 5095, at-Tirmidhí 3426) Krok přes práh se tak stává malým aktem odevzdání. Nevíme, co nás venku čeká, ale nevycházíme sami.
Ještě krásnější je prorocká prosba při vstupu do mešity: „Bože, otevři mi brány Svého milosrdenství.“ Při odchodu pak člověk říká: „Bože, prosím Tě o Tvou přízeň.“ (Muslim 713) Samotný práh mešity je tedy místem, kde se srdce přeladí. Venku zůstává shon a dovnitř vstupuje člověk, který prosí o otevřené dveře.
Mezi dnem a nocí
Také čas má své prahy. Nejvýraznějším z nich je soumrak, kdy se den láme v noc. Korán říká: „Ve stvoření nebes a země a ve střídání noci a dne jsou zajisté znamení pro ty, kdož rozmysl mají.“ (3:190) Střídání dne a noci tedy není jen kulisa našeho života, ale znamení, nad kterým máme přemýšlet. Ne náhodou připadají ranní a večerní vzpomínání na Boha (adhkár) a modlitby fadžr a maghrib právě na tyto hraniční chvíle.
Kdo se večer na chvíli zastaví, dřív než den definitivně odloží, může se zeptat: co si nesu z dnešních místností? Co bych měl nechat za dveřmi, než vstoupím do spánku?
Celý život jako práh
Prorok jednou vzal Abdulláha ibn Umara za rameno a řekl mu: „Buď na tomto světě, jako bys byl cizinec nebo poutník.“ (al-Buchárí 6416) Poutník nebydlí na cestě. Prochází jí a ví, že cíl leží jinde. Celý pozemský život je v tomto smyslu dlouhým prahem mezi tím, odkud jsme přišli, a tím, kam se vracíme.
Korán mluví i o prahu, který následuje po smrti, o barzachu: „…a za nimi je přehrada až do dne, kdy budou vzkříšeni.“ (23:100) Ani smrt tedy není zeď, ale další přechod.
Na prahu se nedá předstírat
Práh je zvláštní místo. Nepatří ani domu, ani ulici. Kdo na něm stojí, odložil, co měl, a ještě nedostal, co přijde. V té krátké chudobě se nedá nic předstírat, a proto je člověk právě tehdy často nejblíž své pravdě a nejblíž svému Pánu.
A Pán je blízko na každém místě, i v mezeře mezi dvěma kroky. Korán připomíná: „Bohu patří východ i západ, a kamkoli se obrátíte, tam je tvář Boží. Bůh je zajisté všeobjímající a vševědoucí.“ (2:115) A na jiném místě: „Když se tě Moji služebníci ptají na Mne, hle, Já jsem blízko a odpovídám na volání volajícího, když Mne vzývá.“ (2:186)
