Když se rozhodli opustit Mekku, nešli nejkratší cestou. Prorok Muhammad (mír a požehnání s ním) a Abú Bakr se nejprve vydali na jih, směrem k hoře Thaur, ačkoli Medina ležela na sever. Tři noci strávili v malé jeskyni, zatímco Kurajšovci prohledávali okolí. Tento úkryt nebyl strategickým ústupem v běžném smyslu. Byl okamžikem, ve kterém se ukázalo, co znamená důvěra, když už nezůstává téměř nic jiného.
Korán tento moment zachycuje v súře at-Tawba: „Jestliže vy mu nebudete pomáhat, Bůh pomohl mu již dříve, když vyhnali jej nevěřící a když byl jedním ze dvou; a když byli oba skryti v jeskyni, pravil svému příteli: ‚Nermuť se, vždyť Bůh je s námi!‘ A seslal mu Bůh Svou sakínu a podpořil jej vojsky pro vás neviditelnými a ponížil slova těch, kdož nevěřili, zatímco slovo Boží je nejvyšší – Bůh zajisté je mocný, moudrý.“ (9:40, překlad I. Hrbek). Verš je stručný a přesný. Nevypráví o přípravách, o ceně za hlavu proroka ani o tom, jak blízko se pronásledovatelé dostali. Soustředí se na slova pronesená uvnitř jeskyně a na to, co na ně navázalo.
Podle autentických podání stáli hledající přímo u vchodu. Abú Bakr měl obavy. Řekl, že kdyby se jeden z nich podíval na místo, kde má nohy, spatřil by je. Prorokova odpověď zněla: „Co si myslíš o dvou, když Bůh je třetí?“ (Sahíh al-Buchárí). V tu chvíli nešlo o teoretickou víru. Šlo o konkrétní situaci, ve které se lidské možnosti vyčerpaly a zbývala jen jistota, že přítomnost Boha není závislá na viditelných silách.
Tato jistota má v islámu přesné rozlišení. Bůh je se stvořením obecně – svou vědomostí, mocí a obklopováním. S věřícími je však i zvláštním způsobem: podporou, ochranou a klidem, který sesílá. Verš mluví právě o tomto druhém. Neříká, že nebezpečí přestalo existovat. Říká, že Bůh je s nimi, a pak popisuje, co z toho následovalo: seslání sakíny a neviditelné podpory. Klid nepřišel před důvěrou. Přišel jako odpověď na ni.
V tom spočívá duchovní váha onoho okamžiku. Prorok nepopřel realitu hrozby. Neřekl Abú Bakrovi, že se nic nestane. Řekl mu, ať se nermoutí, protože Bůh je s nimi. Rozdíl je podstatný. Zármutek zde není pouhým smutkem, ale stavem, ve kterém člověk ztrácí spojení s tím, co je skutečně rozhodující. Odpovědí není potlačení pocitů, ale jejich zakotvení v něčem, co přesahuje okamžitou situaci. Abú Bakr se bál o proroka, ne o sebe. Prorok odpověděl jistotou, která nebyla závislá na tom, zda je uvidí, nebo ne.
Tato jistota se neopírala o počet ani o zbraně. Opírala se o vztah. Bůh, který jim přikázal odejít, byl přítomen i v okamžiku, kdy odchod vypadal jako útěk. Korán tento moment později připomíná v kontextu tažení do Tabúku, kdy někteří váhali. Připomíná, že Bůh již pomohl prorokovi v době, kdy byl „jedním ze dvou“. Pomoc nepřišla proto, že by měl armádu. Přišla proto, že Bůh byl s ním.
Pro člověka, který se ocitá v situaci, kdy se zdá, že vše závisí na jeho vlastních silách, má tento příběh konkrétní význam. Nejhlubší forma důvěry se neprojevuje tehdy, když okolnosti potvrzují, že vše dobře dopadne. Projevuje se tehdy, když okolnosti nic takového nepotvrzují a přesto člověk setrvá u vědomí, že není sám. Jeskyně Thaur není místem zázračného úniku v populárním smyslu. Je místem, kde se ukázalo, že přítomnost Boha není podmíněna viditelnými výsledky. Výsledky přišly později. Nejprve byla jistota.
Právě tato posloupnost dělá z onoho okamžiku duchovní měřítko. Nejde o to, zda člověk cítí strach. Jde o to, zda v okamžiku strachu zůstává zakotven v tom, co je větší než strach. Prorok to v jeskyni vyjádřil jednoduše a přesně. Nermuť se, vždyť Bůh je s námi. A z této věty se odvíjelo vše další.
