Když se v tradici mluví o Proroku Muhammadovi, mír s ním, často se začíná událostmi. Zjevením v jeskyni Hirá. Hidžrou. Bitvami. Státností Medíny. To všechno je pravda a má své místo. Duchovní čtení jeho života ale začíná dřív: u dítěte, které přišlo o otce ještě před narozením a o matku v raném věku.
Narodil se v Mekce, v roce, který arabská tradice nazývá rokem slona, tedy kolem roku 570. Otec Abdalláh zemřel na cestě, matka Ámina ho svěřila kojné Halímě ze kmene Sa‘d a sama zemřela, když mu bylo asi šest let. Potom ho vychovával děd Abd al-Muttalib a po jeho smrti strýc Abú Tálib. V životě, který později ponese tolik lidí, je na začátku nepřítomnost těch nejbližších. Duchovní texty z toho nedělají sentimentální příběh. Spíš připomínají, že člověk, který nemá od dětství pevnou lidskou oporu, se buď zatvrdí, nebo se naučí hledat oporu jinde. On se podle svědectví současníků zatvrdit nedal.
Ještě před zjevením ho Mekka znala pod přízviskem al-Amín, důvěryhodný. Nosil zboží karavan, účastnil se obchodu, a když se kmeny přely o to, kdo smí vložit černý kámen zpět do Ka‘by, navrhl řešení, které nikoho neponížilo: kámen položili na plášť a nesli ho společně. V tom gestu je už něco z pozdějšího stylu. Ne vyhrát spor pro sebe, ale vrátit věc na místo tak, aby obec zůstala pohromadě. Kolem dvacátého pátého roku se oženil s Chadídžou, obchodnicí, která byla starší než on. Jejich manželství trvalo až do její smrti a tradice je připomíná jako vztah úcty, ne jako formální svazek. Když později přišlo první zjevení a on se vrátil roztřesený, byla to ona, kdo ho uklidnil a vzal vážně.
Dlouho předtím odcházel do samoty na horu Hirá. Ne aby se oddělil od lidí jako ten, kdo jimi pohrdá, ale aby se v tichu zbavil hluku, který člověk nosí v sobě. Samota tu není útěk. Je to prostor, v němž se srdce učí slyšet něco jiného než vlastní hlas. Když mu bylo čtyřicet, přišlo v té jeskyni první slovo. Tradice popisuje úlek, ne triumf. Prorok se nerodí jako člověk, který si poslání přál. Rodí se jako člověk, který je posláním zasažen a musí se naučit je nést.
Prvních třináct let v Mekce bylo spíš zkouškou než úspěchem. Malá obec, posměch, bojkot, ztráta ochrany, smrt Chadídži a strýce Abú Táliba v jednom těžkém roce. Nabídky kompromisu, které by z poselství udělaly jednu z mnoha mekkánských dohod, odmítal. Zároveň nevolal po odplatě vůči těm, kdo jeho druhy bili a vyháněli. Část věřících odešla do Habeše. On sám zůstal, dokud neodešel do Medíny. Hidžra roku 622 není v tomto čtení jen politický přesun. Je to ochota opustit město předků, když už v něm nelze žít pravdivě, a začít jinde bez jistoty, že to vyjde.
V Medíně se z člověka modlitby stává také člověk obce. Smlouva mezi skupinami, spory mezi muhádžiry a ansáry, hlad, výpravy, zrada dohod, smrt přátel. Duchovnost se tu nejeví jako zvláštní stav vyhrazený několika hodinám, ale jako způsob, jak nést obyčejný den, který už obyčejný není. Lidé kolem něj si pamatovali drobnosti. Že spal na rohoži, po níž zůstávala na boku stopa. Že sám zašíval oděv a pomáhal v domácnosti. Že neodmítl prosbu, i když byl unavený. Že se sklonil k dítěti. Že v hněvu uměl mlčet. Že na koni i mezi chudými chodil tak, že cizinec nepoznal, který z mužů je on. Duchovní život se tu nepozná podle mimořádných slov, ale podle toho, co člověk udělá, když ho nikdo nechválí.
Milosrdenství, které se o něm v Koránu říká, že bylo posláno světům, není v této četbě především veřejné gesto. Je to nejprve vnitřní postoj: nevracet křivdu stejnou mincí, nenechat hněv, aby se stal pánem jazyka, vidět v druhém člověku někoho, koho Bůh stvořil. Při dobytí Mekky, města, které ho vyhnalo, tradice zaznamenává amnestii, ne pomstu. To není ozdoba příběhu. Je to zkouška, zda blízkost k Bohu člověka změkčí, nebo jen ozbrojí lepšími důvody.
Je tu ještě jedna vrstva, o které se mluví opatrně. Noční cesta a výstup, isrá a mi‘rádž, se nevyprávějí jako příběh o moci. Vyprávějí se jako cesta, na jejímž konci není sláva, ale blízkost. A blízkost, má-li zůstat blízkostí, člověka nezvedá nad ostatní. Vrací ho k nim. Z té noci si obec odnáší modlitbu, která má patřit všem, ne titul, který by odděloval jednoho. To, co bylo dáno v noci, se ráno stává cestou pro mnohé.
Ke konci života, při loučení na pláni Arafát, mluví o rovnosti lidí, o právech žen, o tom, že arab nemá přednost před nearabem jinak než bohabojností. Krátce nato, v Medíně roku 632, umírá v domě Áišy, s hlavou v jejím klíně, po nemoci, která ho nešetřila. Poslední dny tráví v mešitě mezi lidmi, ne v oddělené komnatě. I odchod je v této tradici veřejný a prostý.
Pro čtenáře, který nežije v sedmém století, z toho neplyne návod k napodobení vnějších forem. Plyne otázka, která je nepohodlnější. Kde je v mém dni místo, které nepatří úkolům a cizím hlasům? A co dělám s člověkem, který mi zkřížil cestu, když mě nikdo nepozoruje? Svědectví tohoto života není v tom, jak vysoko člověk vystoupil. Je v tom, jak se vrací mezi lidi.
Světlo, o kterém se v této souvislosti mluví, nesvítí proto, aby bylo vidět. Svítilo by i v místnosti, kde nikdo nestojí. A právě proto může svítit i tam, kde stojí někdo jiný.
