Páteční kázání 24. 7. 2026 (10. safar 1448 h )
Umění jednat s lidmi II. – přiznání chyby – morálka věřícího a cesta k nápravě
Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.
Dnes budeme pokračovat v našem tématu Umění jednat s lidmi. V předchozím kázání jsme hovořili o umění jednat s lidmi ve světle Svatého Koránu a Prorokovy sunny a o tom, že islám vychovává muslimy k dobrým mravům, spravedlnosti, milosrdenství a laskavému zacházení. V tomto kázání se budeme zabývat velkou ctností, kterou je přiznání chyby. Tato ctnost povznáší toho, kdo ji projevuje, před Alláhem i před lidmi, napravuje vztahy v rodinách, zachovává vzájemnou náklonnost a urovnává spory. Kolik sporů se táhne a kolik domácností se rozpadne kvůli tomu, co zůstane nevysloveno: „Udělal(a) jsem chybu.“ Věřící se neměří podle toho, zda se nedopouští chyb, ale podle toho, jak rychle se vrací k pravdě. Chyba je vlastní lidské přirozenosti, zatímco neomylnost je vlastností proroků – alajhim as-salátu wa-salám. Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – řekl: „Každý člověk je hříšník, a z hříšníků jsou nejlepší ti, kteří činí pokání.“ Není totiž hanbou, když se člověk zmýlí, ale hanbou je, když na své chybě trvá, hájí ji a odmítá se vrátit k pravdě, ačkoli návrat k pravdě je lepší než setrvávání v omylu. Jedním z nejnebezpečnějších neduhů je, když se člověk nechá okouzlit svou chybou a nevidí ji jako chybu. Proto se v hadísu uvádí: „Alláh odepřel pokání každému, kdo se dopouští novoty, dokud se své novoty nevzdá.“ Mezi nejzávažnější jevy dnešní doby patří časté ospravedlňování chyb namísto snahy o jejich nápravu a neuznávání chyb. Mezi hlavní příčiny tohoto jevu patří:
1) Dohadování se a ospravedlňování
Člověk může svou chybu ospravedlňovat výmluvami a rétorikou a domnívat se, že síla jeho argumentů ho zbavuje odpovědnosti, zatímco Všemohoucí Alláh praví: „… však člověk rád se o většině věcí pře.“ (18:54) Korán uvádí dva významné příklady: Iblís ospravedlnil svou neposlušnost slovy: „Já lepší jsem než on…“ (7:12) a vysloužil si tím prokletí a vyhnání. Avšak Adam – alajhi as-salám – přiznal svou chybu, když řekl: „Pane náš, věru jsme sami sobě ukřivdili…“ (7:23), a bylo mu odpuštěno a dostalo se mu milosti. A příklad z naší reality: Ten, kdo zanedbává modlitbu, říká: „Důležité je, aby srdce bylo čisté.“ A ta, která nenosí hidžáb, říká: „Hidžáb je v srdci.“ A kolik sporů by skončilo, kdyby se řeklo jedno slovo: „Udělal(a) jsem chybu. Odpusť mi.“ Alláh nám přikazuje, abychom byli spravedliví dokonce i sami k sobě: „Vy, kteří věříte, buďte vytrvalí ve spravedlnosti…“ (4:135) Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – řekl: „Buďte upřímní, neboť upřímnost vede k ctnosti…“ Varoval před pýchou slovy: „Do Ráje nevstoupí ten, kdo má v srdci, byť jen zrnko pýchy,“ a poté to vysvětlil slovy: „Povýšení nad pravdou a pohrdání lidmi.“
2) Okouzlení názorem
Někteří lidé se domnívají, že změna názoru je projevem slabosti, a proto na svém názoru tvrdohlavě trvají, i když se ukáže, že se mýlili. Učení a spravedliví lidé však říkají: „Moje slova jsou správná, ale mohou být i mylná, a slova ostatních jsou mylná, ale mohou být i správná.“ Rozumný člověk se raduje, když se mu zjeví pravda.
3) Pohrdání radou
Někteří lidé odmítají radu ze strachu, že by se jevili jako slabí, zatímco vzájemná porada je zdrojem síly. Říká se: „Neprohloupí ten, kdo se poradí, a kdo se modlí za správné rozhodnutí, ten nelituje.“
4) Zlost
Kolik slov pronesených v návalu hněvu zničilo rodinu nebo přerušilo rodinné pouto, a jejich autor pak místo omluvy svůj čin ospravedlňuje. Věřící se však jako první omluví a napraví, co pokazil.
5) Odvolávání se na osud a vyšší moc
Jsou lidé, kteří se vymlouvají na osud, aby ospravedlnili své selhání, a Alláh zmínil výmluvy polyteistů ve slovech: „Kdyby Alláh chtěl, nebyli bychom modloslužebníky…“ (6:143) Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – řekl: „Dbej na to, co ti prospěje, spoléhej na Alláha a nevzdávej se…“ Věřící totiž nejprve učiní vše, co je v jeho silách, a pak se spoléhá na Alláha a nepoužívá předurčení jako výmluvu pro neposlušnost.
6) Odvolávání se na plnění rozkazů
Někteří lidé říkají: „Bylo mi to přikázáno,“ zatímco Všemohoucí Alláh praví o těch, jejichž příbytkem je Peklo: „Pane náš, poslouchali jsme náčelníky své a velmože své a oni nám dali zbloudit z cesty!“ (33:67) Nikdo by neměl poslouchat nikoho, pokud to znamená neposlušnost vůči Stvořiteli.
7) Psychologická zdůvodnění
Jako kuřák, který říká: „Nemůžu přestat kouřit“, nebo ten, kdo ignoruje radu s výmluvou, že by se cítil trapně, nebo ten, kdo si z lidí utahuje a pak řekne: „To byl jen vtip.“
Muslimové a muslimky,
přiznání chyby je projevem odvahy a vznešenosti, nikoli slabosti ani poškození důstojnosti. Skutečně velkým člověkem je ten, kdo když se zmýlí, řekne: „Zmýlil jsem se“, když někomu ublíží, řekne: „Odpusť mi“, a když se ukáže pravda, vrátí se k ní. Naopak tvrdohlavost a lpění na omylu jsou příčinou ztráty práv a zhoršení vztahů. Nechť je tedy naším mottem: „Návrat k pravdě je lepší než setrvávání v omylu.“
Prosíme Alláha, aby nám otevřel oči pro naše vlastní nedostatky, obdařil nás upřímností a pokorou a učinil nás těmi, kteří se omluví, když se dopustí chyby, přijmou radu, když jim je dána, a budou následovat pravdu, jakmile se ukáže.
