Žijeme v době, která nás neustále nutí volit mezi extrémy. Na jedné straně stojí dravý materialismus, který měří hodnotu člověka výší bankovního účtu, značkou auta nebo počtem sledujících na sociálních sítích. Na straně druhé se občas objevuje mylná představa, že opravdová duchovnost vyžaduje odchod ze světa, opovržení hmotným bohatstvím a život v pasivní chudobě.
Islámská duchovní tradice však nabízí zcela jinou perspektivu – koncept Wasatíja (střední, vyvážené cesty). Výzva nespočívá v tom, abychom tento svět (Dunjá) zavrhli, ale abychom pochopili jeho skutečné místo v naší existenci.
Metafora o lodi: Umění nebýt vlastněn
Lodě jsou stavěny k tomu, aby brázdily oceány. Voda pod jejich kýlem představuje Dunjá – hmotný svět se všemi jeho možnostmi, obchodu, pohodlím a krásou. Dokud zůstává voda pod lodí, plavidlo bezpečně míří k cíli. Problém nastává v momentě, kdy vznikne trhlina a voda začne zatékat dovnitř. Srdce člověka je v islámské metafyzice chápáno jako svatyně určená pro poznání, lásku a věčné hodnoty (Áchira). Jakmile pustíme hmotný svět z dlaní přímo do srdce, nástroj se stává naším pánem. Majetek už neslouží k usnadnění života a pomoci druhým, ale mění se v měřítko lidské hodnoty, pýchu a úzkost ze ztráty.
Velikán islámské etiky a filozofie Imám al-Ghazálí (1058–1111) ve svém zásadním díle Ihjá‘ ‚ulúm ad-dín (Oživení náboženských věd) dodává, že hmotný svět má povahu pole (mazra’a):
„Tento svět je semeništěm pro svět posmrtný. Kdo z něj načerpá jen to, co mu pomůže k dosažení věčnosti, ten na tomto světě vyhrál. Kdo v něm však hledá potěšení sám pro sebe, ten v něm zabloudil.“
Bohatství v rukou Prorokových společníků
Tato optika vyvrací mýtus, že víra vyžaduje chudobu. Mnozí z nejbližších společníků Proroka Muhammada (při kterém Bůh žehnej a chrání) byli nesmírně úspěšní a bohatí obchodníci – například ‚Uthmán ibn ‚Affán nebo ‚Abdurrahmán ibn ‚Auf. Jejich síla však spočívala v tom, že jejich majetek ležel v jejich dlaních, nikoli v jejich srdcích.
Když ‚Uthmán financoval celá vojska nebo kupoval studny pro komunitu, nedělal to s pocitem ztráty. Pokud by o své bohatství ze dne na den přišel, jeho vnitřní svět a identita by zůstaly nedotčeny. Žít ve světě a nebýt jím pohlcen tedy neznamená nevlastnit nic, ale nebýt ničím vlastněn.
Ostatně sám Korán přímo odmítá myšlenku, že by se člověk měl zříkat krás a požehnání tohoto života pod záminkou duchovnosti:
„Řekni: ‚Kdo zakázal výzdobu Boží, kterou On vyvedl pro služebníky své, a výborné věci z obživy?‘“
— Korán, Súra al-A’ráf (7:32)
Vyvážený přístup k oběma světským rovinám shrnuje verš ze súry al-Qasas:
„A usiluj pomocí toho, co ti Bůh daroval, o příbytek poslední, a nezapomínej na svůj podíl na tomto světě! Čiň dobré, tak jako Bůh učinil dobré tobě, a neusiluj o šíření zkaženosti na zemi…“
— Korán, Súra al-Qasas (28:77)
Jak přetavit všední den v duchovní čin
Rozdíl mezi běžným konzumentem a člověkem orientovaným na věčnost nelež v tom, co dělá, ale proč to dělá. V islámské právní i duchovní vědě platí zásada, že činy se posuzují podle úmyslu (níja). Tento princip formuluje první a nejslavnější hadís ve sbírce Sahíh al-Buchárí:
„Činy se posuzují podle záměrů a každému muži se dostane jen toho, co zamýšlel.“
(Sahíh al-Buchárí, hadís č. 1)
Když poctivě pracujete, studujete, budujete firmu nebo pečujete o zdraví a rodinu s úmyslem být užitečným členem společnosti a zabezpečit blízké, stává se z každodenní práce duchovní služba (‚ibáda). Práce se mění v uctívání a vydělaný majetek v prostředek k šíření dobra.
Mít svět v ruce v 21. století
Jak tuto rovnováhu praktikovat v dnešní zrychlené době?
- Prizma hosta: Nahlížejte na hmotné věci jako na vybavení hotelového pokoje. Užívejte si komfortu, buďte za něj vděční, ale nestavte trvalé základy tam, kde jste pouze na návštěvě.
- Modlitba jako kotva: Pět denních modliteb působí jako vědomé zastavení času. Je to moment, kdy člověk odloží telefon, zavře notebook a na několik minut vystoupí z kolotoče povinností, aby si připomněl skutečný kompas existence.
- Pravidlo dlaní: Zvykněte si dávat. Štědrost (sadaqa) je nejlepším lakmusovým papírkem toho, zda držíte peníze v ruce, nebo zda si už koupily vaše srdce.
Být „ve světě, ale ne ze světa“ znamená žít plnohodnotný, radostný a úspěšný život s otevřenou náručí vůči všem jeho požehnáním, ale s dlaněmi dostatečně uvolněnýma na to, abychom dokázali cokoliv bez hořkosti a paniky pustit, když nastane čas.
