Páteční kázání 11. 9. 2026 (29. rabí´al-awwal 1448 h )
Vychloubání se dary a jeho vliv na zmaření činů
Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.
Představte si, že jste podnikatelé a vložili jste svůj kapitál do obchodu, o kterém jste se domnívali, že bude ziskový, a pak jste s překvapením zjistili, že jste přišli o většinu svých peněz nebo dokonce o všechny! Jak byste se cítili? Po veškerém snažení a čekání by to jistě byla obrovská lítost. Toto je příklad, který nám přibližuje situaci některých lidí v Soudný den, kdy předloží dobré skutky, které nashromáždili v průběhu let, a pak zjistí, že část z nich byla zmařena kvůli hříchům, kterých se dopustili. Mezi činy, před nimiž bychom se měli mít na pozoru, patří chlubení se dary a dobročinností. Všemohoucí Alláh praví: „Vy, kteří věříte, nezmařte almužny své vychloubáním se a špatností jako ten, kdo rozdává ze jmění svého z licoměrnosti před lidmi, aniž uvěřil v Alláha a Den soudný. Podobá se skále pokryté prstí: když přijde liják, zanechá ji holou. A takoví lidé nemají vliv žádný na to, co jednou si již vysloužili, vždyť Alláh nepovede lid nevěřící.“ (2:264) Je to výstižný obraz: hladký kámen pokrytý prachem, na který pak padá déšť, který veškerý prach smyje a zanechá kámen zcela čistý. A tak se může stát, že člověk dá almužnu a pomůže potřebnému, ale poté na tento dobrý skutek naváže vychloubáním se a špatností, čímž přijde o svou odměnu. Člověk připomíná ostatním laskavosti, které jim prokázal, a to za účelem chlubení se nebo výsměchu a aby jim dal najevo, že jim prokázal laskavost. Jako by říkal: „To já jsem ti pomohl a obdaroval jsem tě, a nebýt mě, nedosáhl bys toho, čeho jsi dosáhl.“ Může to být také tak, že člověk před lidmi vypráví o tom, co pro někoho udělal, nebo že v sobě pociťuje nadřazenost nad tím, ke komu se zachoval dobře. Almužna není prostředkem k ponížení potřebného, nýbrž činem uctívání, kterým se služebník přibližuje k Alláhovi. Věřící tedy dá a poté na svůj dar zapomene. Nedělá ze své dobročinnosti dluh, který by měl u lidí.
Služebníci Alláhovi,
vychloubání mění dobročinnost z prostředku lásky a soucitu na příčinu ublížení a sváru. Všemohoucí Alláh praví: „Laskavé slovo a odpuštění je lepší než almužna, za níž následuje špatnost. A Alláh je soběstačný a laskavý.“ (2:263) Laskavé slovo je lepší než peníze, které člověk dostane, ale je kvůli nim pak zraněn a ponížen. Vychloubání má v našem životě mnoho podob. Jsou lidé, kteří se chlubí před svými příbuznými a říkají: „To já jsem jim dal a pomohl jim. Nebýt mě, nedosáhli by toho, čeho dosáhli.“ A jiní řeknou svému kolegovi: „Zastal jsem se tě a pomohl jsem ti.“ A pokud nebudeš schopen pomoci, může ti někdo připomenout, co pro tebe v minulosti udělal, a říct: „Copak jsem ti nepůjčil? Copak jsem ti nepomohl? Copak jsem nestál při tobě?“ V tomto okamžiku by si měl člověk položit otázku:
Pro koho jsem ten dobrý skutek udělal? Pokud jsi to udělal pro Alláha, tvá odměna je u Alláha. Pokud však svou laskavost schováváš, abys za ni v případě potřeby od lidí požadoval odměnu, stává se z dobročinnosti pouhé vyrovnávání si účtů mezi tebou a jimi. Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – přísně varoval toho, kdo se chlubí svými dary: „Na tři osoby se Mocný a Vznešený Alláh v Soudný den nepodívá: na toho, kdo se ke svým rodičům chová neuctivě, na ženu, která se obléká jako muž, a na toho, kdo trpí nevěru ve svém manželství. Tři osoby nevstoupí do Ráje: ten, kdo se ke svým rodičům chová neuctivě, ten, kdo je závislý na alkoholu, a ten, kdo se chlubí tím, co dal.“ Ať se tedy každý muslim vyvaruje toho, aby svým jazykem nezničil to, co vybudoval vlastníma rukama, a aby svým slovem nezmařil odměnu za dobro, které vykonal pro Alláha.
Bratři a sestry,
jednou z nejnebezpečnějších forem pýchy je, když se člověk domnívá, že svou poslušností prokazuje Alláhovi laskavost. Může být upozorněn na povinnost, kterou zanedbává, a on na to řekne: „Modlím se, postím se, dávám almužnu a nejím to, co je zakázané – jsem lepší než ostatní!“ Zapomíná, že to byl Bůh, kdo ho vedl a pomohl mu k poslušnosti. Všemohoucí Alláh praví: „A domnívají se, že tobě udělali milost, když přistoupili k islámu. Rci: ‚Netvrďte mi, že vaše přistoupení k islámu je nějakou milostí vůči mně! Naopak Alláh vám učinil milost tím, že vás přivedl k víře – jste-li pravdomluvní!‘“ (49:17) Když se modlíte, kdo vás k modlitbě vedl? A když dáte almužnu, kdo vám dal ty peníze? A když se zdržujete toho, co je zakázané, kdo vám pomohl a dodal vám sílu? Jsou to dary pro vás od Alláha. Věřící tedy nepovažuje svou poslušnost za zásluhu vůči Alláhovi, nýbrž vidí v tom Alláhovu milost, že ho k ní vedl a pomohl mu ji vykonat. Veškerá milost patří Alláhovi – chvála Mu – neboť On je ten, kdo nás obdarovává milostmi, vedením, obživou a zdravím, a jedno z Jeho jmen – chvála Mu – je „al-Mannán“, tedy Ten, který hojně dává a prokazuje dobro.
Bratři a sestry,
dáte-li almužnu, zapomeňte na ni, ale nezapomeňte na Alláhovu milost vůči vám. Pokud někomu pomůžete, nepřipomínejte mu svou pomoc a nedělejte ze své laskavosti zbraň, kterou byste mohli použít v případě sporu. Pokud vám Alláh umožní vyhovět něčí prosbě, chvalte Alláha za to, že vás učinil prostředníkem k vyřešení jeho nesnází. Neočekávej od lidí, že vám oplatí laskavost. Pokud jste to udělali pro Alláha, tak odměna od Alláha je lepší a trvalejší. Všemohoucí Alláh praví: „… Alláh nedopustí, aby ztratila se odměna těch, kdož dobré konají.“ (11:115)
Služebníci Alláhovi,
věřící se nesnaží pouze konat dobré skutky, ale také dbá na to, aby si po jejich vykonání zachoval odměnu za ně. Nekazí tedy svou dobročinnost chlubením, své dobré skutky ubližováním ani svou poslušnost pýchou a nadutostí. Nechť je naším mottem: „Prokazuj lidem dobro, pak na to zapomeň a vzpomeň si na Alláhovu milost vůči tobě.“ Neříkej: „Dal jsem“, ale řekni: „Alláh mi dal, a tak jsem dal.“ Neříkej: „Pomohl jsem tomu a tomu“, ale řekni: „Chvála Alláhovi, který mě učinil prostředníkem k jeho pomoci.“
Prosíme Alláha, aby nám dopřál upřímnost, očistil naše srdce od pokrytectví, pýchy, chlubení a zloby, přijal naše dobré skutky a uchoval nám za ně odměnu.
