Když v roce 1453 Osmané dobyli Konstantinopol a přejmenovali ji na Istanbul, přinesli s sebou i své náboženské a kulturní zvyky. Přechod z období pozdního středověku do raného novověku znamenal pro toto majestátní město na pomezí Evropy a Asie obrovskou proměnu. Ramadán, devátý a nejposvátnější měsíc islámského kalendáře, se zde stal nejen časem duchovního rozjímání a půstu, ale také ohromující společenskou událostí.
Jak tedy vypadal svatý měsíc v ulicích osmanského Istanbulu v dobách, kdy městu vládli sultáni?
Město, které po setmění ožilo
Zatímco den byl vyhrazen odříkání, modlitbám a ztišení, po západu slunce se Istanbul proměnil k nepoznání. Osmané povýšili oslavy ramadánu na umění, které zapojovalo všechny smysly.
- Výstřel z děla: K ohlášení konce celodenního půstu (času iftáru) začali Osmané, jakožto jedna z velmocí využívajících střelný prach, používat dělostřelectvo. Hlasitá rána při západu slunce byla signálem pro muezziny, aby svolali věřící k modlitbě, a pro lidi, že mohou začít hodovat.
- Světelné nápisy (Mahya): Jednou z nejkrásnějších a ryze osmanských tradic bylo umění mahya. Mezi minarety velkých mešit se zavěšovaly provazy s desítkami olejových lampiček. Mistři svého řemesla z nich vytvářeli složité světelné nápisy a obrazy, které po setmění zářily nad městem.
- Ramadánští bubeníci: Aby nikdo nezaspal suhúr (jídlo před úsvitem, ze kterého lidé čerpají energii na denní půst), procházeli temnými ulicemi bubeníci v tradičních oděvech. Hlasitým rytmem a zpěvem krátkých básní budili obyvatele.
Štědrost ukrytá pod rouškou noci
Ramadán je v islámu neodmyslitelně spjat s charitou a pomocí slabším. V osmanském Istanbulu vznikly jedinečné mechanismy, jak podpořit chudé tak, aby nebyla zraněna jejich hrdost.
- Kameny almužny (Sadaka Taşı): U mešit, medres a knihoven stály nenápadné kamenné sloupky s prohlubní na vrcholu. Bohatí měšťané do nich pod rouškou tmy vkládali mince. Chudí si z nich naopak mohli nepozorovaně vzít jen tolik, kolik ten den nutně potřebovali k přežití. Darující tak neznal obdarovaného a naopak.
- Chléb na háčku (Askıda Ekmek): Tato tradice velí „zaplatit to dál“. Zákazník v pekárně zaplatil za dva bochníky speciálního ramadánského chleba, ale odnesl si jen jeden. Ten druhý nechal pekař zavěsit na háček nebo položit na polici pro kohokoliv, kdo si jídlo nemohl dovolit.
- Otevřené dveře k iftáru: Mnoho zámožných rodin i samotný sultán pořádali bohaté hostiny, na které měl přístup prakticky kdokoliv. Dveře paláců a velkých domů zůstávaly během iftáru otevřené dokořán pro pocestné i chudinu.
Iftár v paláci Topkapi: Hostina pro sultána
Zatímco obyčejní obyvatelé Istanbulu se často dělili o chléb a prostou polévku, v sultánském paláci Topkapi se z přípravy ramadánských pokrmů stalo skutečné umění. Obrovský palácový komplex kuchyní, zvaný Matbah-ı Amire, zaměstnával stovky kuchařů a učedníků, kteří propojovali kulinářské vlivy z Balkánu, Blízkého východu i severní Afriky.
Od datlí k majestátním chodům
I samotný sultán přerušoval půst při iftáru velmi skromně – podle staré islámské tradice douškem vody, olivou nebo několika datlemi. Teprve po odříkání modlitby následovala hostina. Žaludek po celodenním hladovění nejprve zahřála vydatná polévka, často čočková nebo kuřecí.
Následovaly masité chody, u kterých nesmělo chybět jehněčí a skopové maso. K oblíbeným ramadánským specialitám sultánského dvora patřil pomalu pečený beránek (Kuzu Tandır) nebo Vişneli Yaprak Sarma – vinné listy plněné rýží, kořením a višněmi, které dokonale vyvažovaly slané a sladké chutě. V pozdějších staletích se stal proslulým pokrm Hünkar Beğendi (v překladu „Sultánovi se to líbilo“), což bylo nesmírně jemné jehněčí maso podávané na krémovém pyré z pečeného lilku.
Vzácné ingredience a palácové dezerty
Maso doprovázely složité pilafy s mandlemi, sušeným rybízem a šafránem. O nejvyšší kvalitu se starala obrovská logistická síť říše: rýže a koření putovaly z Egypta, med z Balkánu a olivový olej od Egejského moře.
Vrcholem každého iftáru byla sladká tečka. Zvláštní část palácové kuchyně, Helvahane, se specializovala výhradně na dezerty. Zde vznikala Helva-i Hakani (Sultánova chalva) plná pistácií, medu a šafránu. Skutečným symbolem ramadánu se pak stal Güllaç – jemný a lehký dezert z tenoučkého škrobového těsta máčeného v oslazeném mléce s růžovou vodou, zdobený zrníčky granátového jablka a ořechy. Skvěle osvěžil a nezatížil trávení. K pití a pročištění chuti se po celou dobu podávaly chladivé ovocné kompoty (hoşaf) a nejrůznější bylinné šerbety.
Duchovní i kulturní centrum
Během ramadánu se měnil i samotný rytmus obchodu a vzdělávání. Mnohé tržnice a školy přes den zavíraly nebo omezovaly svůj provoz. Noci však patřily společenskému životu. Po noční modlitbě tarawíh se muži scházeli v kavárnách, kde poslouchali tradiční vyprávěče, sledovali stínové divadlo (s populárními postavami Karagöz a Hacivat) a recitovali poezii.
Osmanský Istanbul tak vytvořil z ramadánu oslavu, která geniálně propojovala hlubokou islámskou zbožnost s radostí ze společenství a neobyčejnou solidaritou. Mnohé z těchto tradic v Turecku a na Balkáně úspěšně přežily až dodnes.
