V období Osmanské říše dosáhly oslavy konce ramadánu nevídané vizuální i společenské velkoleposti. Z původně čistě náboženského rituálu se stala událost celospolečenského významu, která propojovala obyčejný lid se samotným sultánem a zanechala tradice, z nichž mnohé přetrvávají na Blízkém východě a Balkáně dodnes.
Svátek cukru, nebo svátek vděčnosti? V Turecku a na územích bývalé Osmanské říše se Íd al-fitr často označuje jako Şeker Bayramı (Cukrový svátek). Historikové však poukazují na zajímavý lingvistický omyl, který tomuto názvu pravděpodobně předcházel. Původně se svátku říkalo Şükür Bayramı (Svátek vděčnosti). V osmanské turečtině, která tehdy používala arabské písmo, se však slova „cukr“ a „vděčnost“ psala naprosto stejně. Vzhledem k obrovskému množství sladkostí – od tradiční baklavy po lokum –, které se během oslav konzumovalo, se v lidové mluvě nakonec ujal název spojený s cukrem.
Dvorská pompa a sultánovy ceremonie (Muayede Alayı) Oficiální oslavy začínaly na sultánském dvoře v paláci Topkapi v Istanbulu. Palácový protokol, zvaný Muayede Alayı, byl přísně daný a měl ukázat vznešenost a sílu říše. Již v předvečer svátku (tzv. Arife) probíhaly modlitby za doprovodu tradiční vojenské kapely janičářů (Mehter). V samotný den svátku oblékl sultán speciální, bohatě zdobený slavnostní kaftan a usedl na trůn, aby přijal gratulace od velkovezíra, nejvyšších úředníků a duchovních. Celý akt doprovázely slavnostní salvy z děl, které oznamovaly začátek oslav celému městu.
Osvětlené město a pouliční veselí Istanbul a další velká města se o svátcích proměňovaly k nepoznání. Zatímco po zbytek roku byl noční pouliční život spíše klidný, na konci ramadánu se ulice rozzářily. Specifickým osmanským uměním byla mahya – natahování provazů mezi minarety mešit, na které se zavěšovaly stovky olejových lampiček. Ty ve tmě tvořily zářící nápisy nebo obrovské obrazy půlměsíců.
Lidé v nejlepších šatech korzovali osvětlenými ulicemi a zahradami. Na náměstích byly vztyčeny obrovské slavnostní houpačky a dřevěná ruská kola (zvaná bayram salıncakları), která často provozovali samotní elitní vojáci – janičáři –, aby si o svátcích přivydělali. Po setmění se rodiny scházely u tradičního stínového loutkového divadla, kde postavy Karagöze a Hacivata satiricky a s humorem glosovaly tehdejší společnost a bavily dospělé i děti.
Vymazávání dluhů a tichá solidarita Zcela unikátním prvkem osmanských oslav byla hluboká a promyšlená sociální solidarita. Jedným z nejkrásnějších zvyků bylo takzvané Zimem defteri (sešit dluhů). Bohatí Osmané o svátcích anonymně navštěvovali lokální obchody a tržiště v chudších čtvrtích, požádali obchodníka o knihu dluhů a namátkou vybrané dluhy – nebo i celou knihu – za místní obyvatele zaplatili. Nikdo z nakupujících nevěděl, kdo dluh uhradil, a dárce nevěděl, komu přesně pomohl. Důstojnost chudých tak zůstala zachována.
Tradicí, na kterou se těšily hlavně děti, bylo obdarovávání. Hostitelé v domech štědře rozdávali nejen sladkosti, ale také takzvané diş kirası (doslova „nájem za zuby“). Šlo o malé hedvábné měšce se stříbrnými či zlatými mincemi, které se dávaly hostům a dětem jako poděkování za to, že svou návštěvou poctili a „opotřebovali své zuby“ u hostitelova stolu.
