Rábiʿa al-ʿAdawíja (arab. رابعة العدوية) se narodila kolem roku 713 n. l. v Basře (dnešní Irák), v době, kdy se islámská civilizace rychle rozšiřovala a duchovní hledání se stalo součástí každodenního života věřících. Byla čtvrtým dítětem chudé, ale zbožné rodiny. Podle tradice jí rodiče dali jméno Rábiʿa, což znamená „čtvrtá“.
Po smrti rodičů se jako dívka dostala do otroctví. Právě tehdy se podle pozdějších pramenů začaly projevovat její výjimečné duchovní schopnosti – její pán ji jednou v noci zahlédl při modlitbě obklopenou světlem a rozhodl se ji propustit. Od té chvíle žila asketickým životem a zcela se oddala službě Alláhovi.
Rábiʿa nikdy nezaložila žádnou školu a neměla žáky v klasickém smyslu, přesto ji chodili navštěvovat učenci a zbožní lidé celé generace. Patřili mezi ně např. Hasan al-Basrí († 728), Sufján as-Sawrí († 778) nebo Málik ibn Dínár († 748), kteří o ní mluvili s mimořádným respektem. Jeden z jejích současníků ji popsal slovy: „Převýšila muže ve své době stejně, jako den převyšuje noc.“
Její poselství bylo radikální v jednoduchosti: láska k Alláhovi má být nezávislá na odměně či trestu. „Alláhu,“ modlí se v jednom ze svých nejslavnějších výroků, „jestli Tě uctívám ze strachu před peklem, spal mě v něm. Jestli Tě uctívám z touhy po ráji, vyluč mě z něj. Ale jestli Tě uctívám pro Tebe samotného, neodpírej mi Svou věčnou přítomnost.“
Zachovalo se mnoho příběhů z jejího života. Jeden z nich vypráví, jak kráčela ulicí s pochodní a vědrem vody. Na otázku proč odpověděla: „Chci zapálit ráj a uhasit peklo, aby lidé milovali Alláha ne kvůli odměně či strachu, ale kvůli Němu samotnému.“
Rábiʿa zemřela kolem roku 801 n. l. a byla pohřbena v Basře, ačkoliv některé pozdější tradice uvádějí i Jeruzalém. Její jméno se objevuje v nejvýznamnějších dílech klasické islámské literatury – například v „Risála“ od Abú l-Qásima al-Qushajrího nebo v „Tadhkirat al-Awliyá“ (Paměti svatých) od Farída ad-Dína ʿAttára.
Ačkoliv nežila dlouhý život a nezastávala žádnou oficiální náboženskou funkci, její hlas nezmizel. Byl to hlas ženy, která milovala Alláha ne proto, co jí mohl dát, ale pro to, kým je. A právě tato ryzost ji dodnes činí jednou z nejvýznamnějších duchovních osobností islámské tradice.
