Duchovní zamyšlení nad pomíjivostí a věčností
Když člověk vychází ze svého domu, míjí ulice města, hlasy lidí a spěch všedního dne. Cesta ho vede až na letiště — na místo, kde se mísí radosti setkání a tíha loučení. Zde začíná zvláštní okamžik přechodu: loučíme se s tím, co známe, a obracíme se k tomu, co nás čeká.
Letadla stojí připravena podle přesného řádu, lidé cestují za povinnostmi, radostmi i bolestmi. Každý let nese jiný příběh, různé pocity — od potěšení a hrdosti až po smutek, který Bůh odměňuje těm, kdo v Něho vložili svou důvěru.
Když se usadíš na svém místě a letadlo se pozvedne nad zem, začne se dít něco tichého a hlubokého. Čím výš stoupáš, tím menším se svět zdá. Barvy se stírají, obrysy mizí. Města jsou jako miniatury, hory jako klidné vlny, řeky se mění v jemné stříbrné nitky.
A tehdy napadne člověka otázka:
Je tohle opravdu ten svět, pro který se tolik trápíme?
Auta, budovy, majetky i postavení — vše, co lidé hromadí a na čem tolik lpí — se z výšky jeví jen jako tiché stíny. Po chvíli nevidíš ani je. Dech se uklidní a srdce jakoby poprvé uvidělo pravou tvář pozemského života.
Tohle je svět, o němž si jeho obyvatelé myslí, že jej drží ve svých rukou. A přitom stačí trochu odstupu, aby se odhalilo, že si nezaslouží být cílem lidského života. Nestojí za hřích, za zášť, za závist. Nestojí za to nést v srdci nenávist nebo pro něj jíst to, co Bůh zakázal.
Vznešený Alláh připomíná:
„Život pozemský se věru podobá vodě, kterou jsme seslali z nebe…
A když země se přioděje krásou a její obyvatelé se domnívají, že ji ovládají,
zasáhne je náš rozkaz — a stane se jako pole pokosené…
Tak činíme znamení Svá srozumitelnými pro lid přemýšlivý.“
(Korán 10:24)
Planeta, která je nám domovem, je pouhým zrnkem v oceánu vesmíru. I Slunce je jen jednou z miliard hvězd. A prorok Muhammad ﷺ nás před klamem tohoto světa varoval slovy:
„Pozemský život proti onomu světu je jako když někdo ponoří prst do moře —
ať se podívá, co se na něm vrátí.“ (Muslim)
Z okna letadla pak vidíš stvoření Boží: modré moře, které se táhne až tam, kde pohled končí; hory v bílé, červené i černé barvě; lesy, řeky a ostrovy s domy jak z pohlednic. A srdce se znovu rozpomíná na Milosrdného, který vše stvořil v dokonalosti.
Když se letadlo přibližuje k cíli, duše předbíhá tělo — touhou po těch, které milujeme. A věřící ví, že podobně je tomu i v okamžiku smrti: člověk neopustí svět, dokud neuvidí své místo v ráji. A tehdy zvolá:
„Pane, nechť přijde Hodina!“
Radostí, že se setká s těmi, které miloval, že bude přebývat v zahradách, které jsou širší než nebesa a země, a že dosáhne spokojenosti svého Pána.
Korán: Brána k pochopení světa
Z výšky vypadá Země jako tichá koule plující prostorem, držená jen Boží vůlí. A když čteme Korán, vidíme v něm právě tento vesmír — příběhy národů, civilizací i jednotlivců. Někteří uvěřili, jiní popřeli; někteří budovali, jiní ničili.
Šajch Muhammad al-Ghazálí připomínal:
„V Koránu je mluvící vesmír — a ve vesmíru je mlčící Korán.“
A staří učenci říkali:
„Lidé připomínání vrátili připomínání k rozumu
a rozum k připomínání — a jejich jazyky promluvily moudrostí.“
Vznešený Alláh pravil:
„Věru ve stvoření nebes a země a ve střídání noci a dne
jsou znamení pro ty, kdo rozumem přemýšlejí,
kteří vzývají Boha stojíce, sedíce i ležíce
a říkají: ,Pane náš, Ty jsi nestvořil toto pro nic za nic —
sláva Tobě! Ušetři nás trestu ohně pekelného.‘“
(Korán 3:191)
