Představme si tu scénu. Medína za časů Proroka Muhammada (mír s ním). Místo, kde se tvořila podstata víry, ale také místo plné obyčejných lidí, kteří měli své slabosti a dělali chyby. Když dnes někteří lidé v pozici autority nutí snoubence, aby se podrobili výslechu o své nejintimnější minulosti, zapomínají na to, jakým způsobem se k lidským pádům stavěl ten nejlepší z lidí. Jeho přístup nebyl přístupem vyšetřovatele. Byl to přístup ochránce, který se snažil za každou cenu udržet nad člověkem Boží závoj.
Když se Prorok odvrací
Z písku medínských ulic vystupuje příběh muže jménem Má’iz ibn Málik. Ten dorazil za Prorokem (mír s ním) s těžkým srdcem a tíživým svědomím. Toužil po očištění a nahlas přiznal svůj hřích cizoložství. Jak ale reagoval Posel Boží? Nezačal se vyptávat. Nechtěl znát detaily, jména ani okolnosti. Místo toho zkrátka odvrátil tvář. Když k němu Má’iz přistoupil z druhé strany, Prorok se znovu odvrátil. Hledal pro něj jakoukoliv omluvu a ptal se ho: „Možná jsi ji jen políbil? Možná ses jen dotkl?“ Prorok (mír s ním) aktivně a usilovně hledal cestu, jak toto osobní doznání vůbec neslyšet a neoficializovat. Dal mu prostor odejít a nechat svůj hřích pouze mezi sebou a Stvořitelem.
Hazzálův plášť
K Má’izovu příběhu se váže ještě jedna hluboká a často zapomínaná událost. Byl to muž jménem Hazzál, kdo o Má’izově prohřešku věděl jako první a kdo ho přiměl, aby se šel Prorokovi (mír s ním) přiznat. Když se to Prorok dozvěděl, jeho slova k Hazzálovi zněla jako hluboké varování pro všechny budoucí generace, které by chtěly z druhých páčit doznání. Řekl mu: „Ó Hazzále, kdybys ho raději zakryl svým pláštěm, bylo by to pro tebe lepší!“
V této jediné větě se ukrývá celá podstata islámského přístupu k hříchu. Nemáme strhávat oponu z cizích selhání. Máme je krýt pomyslným pláštěm, chránit důstojnost druhých a ponechat soud pouze na Alláhovi.
Žena z kmene Ghámid
Krátce nato přichází další silný moment. Žena z kmene Ghámid, tížená stejným hříchem, předstupuje před Proroka (mír s ním). Sama se přiznává a žádá o očištění. Prorokova reakce je opět naprosto stejná – odvrací se od ní a posílá ji pryč. Žena však naléhá a argumentuje tím, že její čin nezůstane skrytý, protože je těhotná. Prorok (mír s ním) ji nijak nevyšetřuje, nýbrž jí nařizuje, aby odešla. Dává jí čas až do chvíle, než dítě porodí. A když po porodu přijde znovu, opět ji posílá domů, aby dítě kojila a plně odstavila. Roky jí tak dává příležitost k tichému, osobnímu pokání bez zraku veřejnosti. Dává jí čas, prostor a možnost nechat své svědomí jen mezi ní a Pánem světů.
Tiché smazání viny
Tato jemnost a obrovská míra pochopení se zrcadlí i v příběhu muže, který za Prorokem přišel plný výčitek z toho, že neoprávněně políbil cizí ženu. Cítil se zničeně a čekal odsouzení. Prorok (mír s ním) mu však nepoložil jedinou doplňující otázku. Mlčel. A právě do tohoto ticha byl seslán verš z Koránu (11:114): „…a vskutku, dobré skutky vymažou ty špatné.“ Prorok (mír s ním) tomuto muži pouze laskavě oznámil, že jeho modlitba a dobro, které koná, jeho chybu smazaly. Znovu vidíme naprostou absenci vyzvídání a snahu vyhnout se veřejné hanbě.
Přelezená zeď a tři chyby
Stejný princip ochrany soukromí dodržovali i ti, kteří po Prorokovi (mír s ním) převzali vedení komunity. Historie nám dochovala hluboce poučný příběh z doby, kdy islámskému světu vládl chalífa ‚Umar ibn al-Chattáb. ‚Umar byl muž pověstný svou nekompromisní spravedlností, přísností a touhou po dodržování zákonů.
Jednou v noci, když hlídkoval v temných ulicích Medíny, zaslechl zpoza zavřených dveří jednoho domu hlasitý hluk. Znělo to jako zpěv a pití vína. Hnán touhou po spravedlnosti a nastolení pořádku, ‚Umar vylezl na zeď, přeskočil ji a majitele domu skutečně přistihl s vínem přímo při činu. S přísností sobě vlastní na něj uhodil: „Ó nepříteli Alláha, myslel sis snad, že Alláh skryje tvůj hřích, když Ho neposloucháš?!“
Muž se však nezalekl autority, která před ním stála. Podíval se na vládce věřících a odpověděl mu naprosto nečekaně: „Nespěchej s odsudkem, ó vládce věřících! Pokud já jsem se dopustil jedné chyby proti Alláhovi, ty ses právě teď dopustil hned tří.“
Když se ohromený ‚Umar zeptal, o jakých chybách to mluví, muž mu svou odpověď podložil přímo slovy z Koránu. Řekl: „Za prvé, Alláh přikazuje: ‚Nevyzvídejte!‘ (49:12), ale ty jsi špehoval. Za druhé, Alláh říká: ‚…vcházejte tedy do domů dveřmi…‘ (2:189), ale ty jsi přelezl zeď. A za třetí, Alláh říká: ‚Nevstupujte do domů, jež nejsou domy vašimi, dokud nepožádáte o dovolení…‘ (24:27), ale ty jsi vstoupil bez dovolení a bez pozdravu.“
‚Umar, v té době nejmocnější muž islámského světa, si okamžitě uvědomil svou chybu. Muže nijak nepotrestal, ani ho nevyšetřoval, ani ho veřejně neponížil. Pouze v tichosti odešel. Zahanbeně uznal, že navzdory svému postavení nemá absolutně žádné právo porušit něčí soukromí a pídit se po hříchu za zavřenými dveřmi.
Boží závoj milosrdenství
Když si tyto příběhy spojíme, vyvstává před námi jasný obraz. Islám nestojí na veřejném zpovídání. V naší víře neexistuje prostředník, kterému bychom se museli svěřovat se svými pády. Vyzvídání a ptaní se na intimní minulost druhých je v přímém rozporu s tím, jak jednal ten nejlepší z nás.
Jestliže sám Prorok (mír s ním) odvracel tvář, hledal omluvy a vyzýval k tomu, abychom cizí hříchy kryli svým pláštěm, jak si dnes může někdo dovolit nutit věřící k odkrývání jejich minulosti? Jak může chtít slyšet to, co se sám Posel Boží usilovně zdráhal vyslechnout?
Prorok (mír s ním) nám zanechal nádherný slib: „Ten, kdo skryje chybu muslima, toho chyby skryje Bůh v Den zmrtvýchvstání.“ Ponechme si navzájem Boží závoj (sitar) neporušený. Netahejme na světlo a před lidi to, co patří pouze do intimního ticha osobních proseb k Všemohoucímu.
