Páteční kázání 22. 5. 2026 (5. Dhū al-Hidždža 1447 h)
Ibráhím, mír s ním – cesta víry a odevzdání se
Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.
Prožíváme tyto požehnané dny období deseti dnů měsíce dhú al-hidždža, které jsou úzce spjaty s životem proroka Ibráhíma – mír s ním – a jeho požehnané rodiny. A když je ve Svatém Koránu líčen příběh Ibráhíma, nepředkládá nám historické události jen pro samotné vyprávění, ale ukazuje nám situace z jeho života, aby nám sloužily jako živé poučení, jímž se můžeme řídit v naší dnešní realitě. Cesta Ibráhíma – mír s ním – začíná v době, kdy byl ještě mladým mužem v nejlepších letech, který vyrůstal ve společnosti ponořené do uctívání idolů a materialismu. Nevzdal se však toho, co zdědil po svém lidu, ale zapojil svůj rozum, zamýšlel se nad bytím a upřímně hledal pravdu.
Korán popisuje tuto významnou scénu následujícími slovy Všemohoucího: „A když se nad ním rozprostřela noc, spatřil hvězdu a zvolal: ‚Toto je Pán můj!‘ Když však zapadla, řekl: ‚Nemám rád zapadající.‘“ (6:76) Pak pohlédl na Měsíc a Slunce a dospěl k nezvratnému přesvědčení, řka: „Obracím se – jako haníf – k tomu, jenž nebesa i zemi stvořil, a nebudu patřit k těm, kdož k Alláhovi přidružují.“ (6:79) V tomto je důležitá lekce pro naše děti a mládež, zejména ve společnostech, kde převládá materialismus a liberalismus v myšlení. Víra totiž není pouhým dědictvím, které jen opakujeme, ale pevným přesvědčením a jistotou, která pramení jak ze srdce, tak z rozumu. Je naší povinností vychovávat své děti tak, aby rozjímaly o stvoření a zůstávaly pevné tváří v tvář pokušením a pochybnostem, aby jejich víra byla silná a nic jí nemohlo otřást. Když už mluvíme o Ibráhímovi – mír s ním – je důležité věnovat pozornost některým současným teoriím, které se objevují pod názvy jako „abrahamovské náboženství“ nebo „abrahamovský dům“ a které se snaží pod heslem sblížení a tolerance zamlžovat teologické rozdíly a míchat náboženské pojmy. V Koránu je tato otázka vyřešena zcela jasně: „Ibráhím nebyl ani židem, ani křesťanem, avšak byl hanífem odevzdaným do vůle Alláhovy; a nepatřil mezi modloslužebníky.“ (3:67)
Ibráhím – mír s ním – přinesl čisté monoteistické učení a odevzdání se výhradně Alláhovi, nikoli kompromisy ve víře či směšování pravdy se lží. Skutečná oddanost Ibráhímovi – mír s ním – není pouhým tvrzením či heslem, nýbrž následováním jeho cesty k monoteismu a poslušnosti, jak praví Všemohoucí Alláh: „A nejblíže k Ibráhímovi byli věru ti, kdož jej následovali, a tento posel a ti, kdož v něj uvěřili.“ (3:68) A když se Ibráhímovo srdce naplnilo jistotou, neopustil svou společnost, nýbrž se ujal poslání reformy. Začal u těch, kteří mu byli nejbližší, a ke svému otci se choval zdvořile a soucitně: „Otče můj, proč uctíváš něco, co ani neslyší, ani nevidí a co není k užitku žádnému?“ (19:42) A když jeho lid trval na svém bloudění, postavil se jim čelem a rozbil jejich modly, aby jim ukázal bezmocnost toho, čemu se klanějí. Dnes už modly nejsou jen kameny, ale mohou to být i zvrácené myšlenky, ničivé zvyky nebo pohroužení se do pozemského života a zapomínání na posmrtný život. Potřebujeme Ibráhímovu odvahu, abychom ochránili své domovy a své děti před těmito duchovními modlami, které ohrožují víru a identitu. Pak přišla největší zkouška, když Alláh po dlouhém čekání obdařil Ibráhíma synem Ismaílem a poté ho vystavil zkoušce ve formě vidění o jeho obětování. Byla to zkouška, kterou nelze popsat slovy. Přesto otec nezaváhal a ani zbožný syn nevznesl námitky, ba naopak řekl: „Otče můj, učiň, co ti bylo poručeno; a bude-li Alláh chtít, mne věru neochvějným shledáš.“ (37:102)
A když bylo dosaženo úplného odevzdání a poslušnosti, přišlo vykoupení od Alláha Všemohoucího. Cílem totiž nebylo prolévání krve, nýbrž dosažení nejvyššího stupně odevzdání se Alláhovi Všemohoucímu srdcem. Z toho vyplývá význam oběti, kterou za několik dní přineseme, a zvolání „Alláhu akbar“, jimiž naplňujeme tyto požehnané dny. Nejde totiž o pouhé formální rituály, nýbrž o obnovení smlouvy s Alláhem a prohlášení, že budeme následovat příkladu Ibráhíma a jeho rodiny v poslušnosti a obětavosti. Když věnujeme část svého času výuce Koránu pro naše děti nebo vynakládáme úsilí ve prospěch naší komunity a mešit, prožíváme tak podstatu této velkolepé školy víry. V závěru jeho cesty, vidíme Ibráhíma – mír s ním – jako starého muže, který spolu se svým synem Ismaílem staví Kaabu. Společně pokládají základy, a přitom pronášejí prosebnou modlitbu: „Pane náš, přijmi jej od nás, vždyť Tys věru slyšící, vševědoucí!“ (2:127) Je to inspirativní příklad spolupráce mezi rodiči a dětmi a společného úsilí ve službě Alláhovi.
Rodiče, muslimové,
využijte tyto dny jako příležitost k oživení víry ve vašich domovech. Postěte se spolu se svými dětmi, vzývejte s nimi Alláha, vysvětlujte jim význam těchto dnů a s láskou a moudrostí vštěpujte do jejich srdcí islámskou identitu. Výchova dětí nespočívá pouze ve slovech, ale také v upřímném příkladu a společné práci.
Prosíme Alláha Všemohoucího, aby nám dopřál života v monoteismu a jistotě, aby z nás i z našich dětí učinil lidi modlící se a poslušné, abychom se dožili dne Arafátu a pomohl nám v ten den v rozjímání a půstu, a aby učinil svátek oběti – íd al-adhá – svátkem dobra, požehnání a štěstí pro všechny muslimy.
