„Když si v srdci připomenu majestát Alláha, každý sultán se přede mnou scvrkne v kotě.“
— Al-ʿIzz ibn ʿAbd al-Salām
Úvod: když se učenost snoubí s odvahou
Na přelomu 6. a 7. století hidžry se islámský svět zmítal mezi křížovými výpravami, mongolskou hrozbou a politickými půtkami vládců. Právě v tomto neklidném prostředí povstal Damašský rodák Abú Muhammad ʿIzz ad-Dín ʿAbd al-ʿAzíz ibn ʿAbd al-Salám (577–660 hidžry / 1181–1262 ) – muž, jehož znalosti sahaly od práva přes teologii až k tasawwufu a jehož odvaha zahanbila nejednoho emíra. Pro svou nekompromisní zásadu „přikazovat dobro a zakazovat zlo“ si vysloužil čestný titul Sultán učenců (Sulṭán al-ʿUlamāʾ).
Rané roky v Damašku
Al-ʿIzz se narodil v Damašku do skromné rodiny kmene Banú Sulajm. Ačkoli začal studovat relativně pozdě, rychle předčil své vrstevníky. Vyhledával přední učitele – mezi nimi slavného hadísového historika Ibn ʿAsákira a právníka Sayfa ad-Dína al-Ámidího – a brzy dosáhl stupně mugtahid, tedy schopnosti samostatné právní dedukce.
Jeho kázání v Umajjovské mešitě zaplňovala ulice a zásadovost se brzy střetla s politikou: když veřejně odsoudil syrského vládce al-Ṣáliha Ismáʿíla za spojenectví s křižáky, skončil ve vězení.
Z Damašku do Káhiry: učencův exil
Po svém propuštění odešel roku 639 hidžry (1241 n. l.) do Egypta, kde ho sultán Nadžm ad-Dín Ajjúb jmenoval nejvyšším soudcem a pátečním kazatelem. Brzy zjistil, že nejvlivnější vojenští velitelé – mamlúci – jsou podle práva stále otroci, a přesto obchodují a vládnou jako plně svobodní lidé. Al-ʿIzz proto vydal odvážné rozhodnutí: všichni tito velmoži musejí být nejprve „formálně prodáni“, výtěžek z prodeje má jít do státní pokladny a teprve pak dostanou listinu svobody. Tím se jejich postavení právně vyčistilo a jejich obchody se staly platnými. Vládní elitu to rozčílilo, ale obyčejní Egypťané ho za důsledné dodržování šaríʿy hluboce respektovali.
Sultán učenců: odvaha tváří v tvář trůnu
Al-ʿIzz se nikdy nenechal koupit dvorem. Jednoho dne si všiml, že v Káhiře se dál veřejně prodává víno, i když to sultán al-Ṣálih Ajjúb slíbil zakázat. Nešel si stěžovat potají – rovnou vstoupil do paláce a hlasitě zvolal:„Ajjúbe, jak chceš zítra před Alláhem vysvětlit, že se v tvém městě volně prodává víno?“ Kronikáři vyprávějí, že sultán, oblečený v plné zbroji, ztuhl, sklonil hlavu a proměnil se z mocného vojevůdce v pokorného žáka. Okamžitě přikázal krčmy uzavřít a tím dal všem najevo, že před Božím zákonem nejsou výsady ani pro vladaře.
Ještě silnější byl jeho postoj v roce 1259, kdy se Egypt chystal čelit Mongolům u ʿAjn Džálútu. Když sultán Qutuz požádal o mimořádnou daň na výzbroj, al-ʿIzz souhlasil, avšak pod podmínkou, že nejprve sami vládci a bohatí prodají své přepychové majetky a do pokladny neprojde ani dirham z nespravedlivých zdrojů. Teprve poté je možné zatížit prostý lid. Tato „fatwa sociální spravedlnosti“ obnažila princip maslaha – hledání veřejného dobra –, jímž se jeho právní uvažování proslavilo.
Dílo, které předběhlo svou dobu
Z více než třiceti spisů vyniká „Qawāʿid al-Aḥkām fī Maṣāliḥ al-Anām“ (Právní zásady pro blaho tvorstva). Tato „ústava šaríʿy“ systematicky ukazuje, že každé rozhodnutí musí zohlednit pět základních zájmů: náboženství, život, rozum, rod a majetek. Jeho důraz na hierarchii přínosu a škody inspiroval pozdější teoretiky maqāṣid aš-šarīʿa od al-Qarafího až po dnešní reformisty.
Mezi další známá díla patří „Bidāyat as-Sul fī Tafḍīl ar-Rasúl“ (chvála Proroka ﷺ) či stručný komentář k Sahíhu Muslimovi. Neodděloval přitom právní detail od živé spirituality – byl zároveň členem šázelijského řádu zaměřující se na vnitřní očistu a trval na tom, že právní znalost bez očisty srdce je jen prázdnou skořápkou.
Odkaz pro dnešek
Al-ʿIzz ibn ʿAbd al-Salám zemřel 10. džumádá l-úlá 660 AH / 22. července 1262 v Káhiře. Pohřební průvod zaplnil celé město; z mešit zněl jediný hlas svědčící o životě muže, jenž „svým perem třásl trůny mocných“.
Jeho odkaz rezonuje zvláště dnes, kdy muslimské komunity znovu hledají rovnováhu mezi věrností textu a potřebami společnosti:
- – Pravda před mocí: Učenec nesmí „odložit zbraň jazyka“, dokud vládce neodloží meč útlaku.
- – Sociální zodpovědnost: Veřejné finance nejsou kořistí elity; povinnost taxovat vzniká až po vyčerpání zdrojů privilegovaných.
- – Flexibilita šaríʿy: Právo není strnulé – sleduje prospěch maṣlaḥa a odvrací újmu mafsada podle principů, jež al-ʿIzz brilantně rozvinul.
Závěr: potřeba živého „sultána“ v nás
Al-ʿIzz ibn ʿAbd al-Salám nám připomíná, že tituly ani turban samy o sobě nečiní z člověka učence. Skutečným „sultánem učenců“ je ten, kdo zná Boží hranice a nebojí se je připomínat – byť by stál před armádou. Jeho život má proto co říci imámům i aktivistům, studentům práva i politikům: vědění je závazek. A čím hlubší je znalost, tím drtivější je odpovědnost před Stvořitelem, lidmi i dějinami.
„Kdyby učenci mlčeli, zatímco vládci tasí meče, kdo pak zvedne prapor Pravdy?“ – Sultán učenců
