Lidské srdce má v sobě odnepaměti vepsán hluboký sklon k víře. Není to náhoda, ale odraz staré pravdy, že tam, kde se nachází člověk, tam se rodí i potřeba duchovního ukotvení. Víra totiž nepředstavuje jen umělý výtvor dějin nebo společenský zvyk, ale je živoucí odpovědí na ty nejpalčivější otázky, které v sobě nese každý z nás. Ptáme se, proč vlastně existujeme, kdo nám vdechl život a jaký je skutečný smysl našeho putování. Na tyto otázky nedokáže dát vyčerpávající odpověď samotný rozum ani moderní věda. Právě proto k lidstvu přicházela božská poselství, která promlouvají k lidské přirozenosti i intelektu zároveň.
Islám nás učí, že víra v Boha je vložena do samotných základů lidské bytosti. Alláh v Koránu připomíná lidem tento přirozený sklon:
„…podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil: a není změny ve stvoření Božím!“ (30:30)
Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) tento princip potvrzuje slovy o tom, že každé dítě se rodí na fitře – tedy v čisté otevřenosti k Jedinému Bohu. Aby člověk na této cestě nezabloudil, obklopil Bůh svět i naše nitro nesčetnými znameními a vyzval nás k aktivnímu používání rozumu. Právě v kombinaci vrozené přirozenosti a svobodné volby leží základ celé naší náboženské odpovědnosti.
Mnoho lidí však svou víru prožívá spíše jako zděděnou tradici. Modlí se a postí jen proto, že to dělali jejich rodiče. Taková víra sice není neplatná, ale bývá křehká, protože neprošla ohněm vlastního porozumění. Korán tento postoj kritizuje jako slepé následování minulosti, kdy lidé říkají:
„Nalezli jsme otce své v jistém učení a my v jejich stopách kráčíme.“ (43:22)
Boží odpověď je však probouzející: „Ale což když otcové jejich nic neznali a po správné cestě nebyli vedeni?“ (2:170). Problémem není úcta k předkům, ale moment, kdy mechanické přebírání nahradí živé myšlení. Vědomá víra se totiž nebojí otázek; naopak je bere jako nezbytné milníky na cestě k jistotě. Korán nás k této cestě neustále burcuje svými apely: „Což tomu neporozumíte?“ nebo „Což nebudou uvažovat o Koránu?“.
Někdy se můžeme bát, že otázky jsou projevem slabosti, ale Korán nám ukazuje, že i velcí proroci hledali ujištění svého srdce. Prorok Ibráhím prosil svého Pána:
„Pane můj, ukaž mi, jak oživuješ mrtvé!“ Pravil Bůh: „Což ty nevěříš?“ Odpověděl: „Věřím, však chci, aby srdce mé se uklidnilo.“ (2:260)
Podobně i Músá toužil po hlubším poznání, když zvolal: „Pane můj, ukaž se mi, abych Tě mohl spatřit!“. Tyto příběhy nás učí, že upřímná otázka není hříchem, ale důkazem, že naše víra žije. Skutečný islám, jak zdůrazňoval imám ‘Abd al-Hamíd ibn Bádís, je ten, který člověk žije vědomě. Víra bez přemýšlení slábne, ale víra podložená poznáním se stává neotřesitelným světlem.
Pravá víra se nedá vnutit ani pouze odevzdat jako dědictví. Je to vědomá volba, kterou činíme znovu a znovu. Je-li víra naší přirozeností, pak přemýšlení je tím, co ji chrání. Učiňme z ní světlo, které nás vede, a nikoliv jen zvyk, který nás svazuje. Naši cestu nejlépe vystihuje prosba, kterou nám Korán zanechal:
„Pane náš, nedej odchýlit se srdcím našim poté, cos uvedl nás na cestu správnou, a daruj nám ze Své milosti, vždyť Ty věru jsi dárce nejštědřejší!“ (3:8)
Kéž nám Bůh dopřeje víru vědomou, jistotu opravdovou a srdce, která září v Jeho světle.
