Čas patří k oněm tichým, samozřejmým skutečnostem, které přijímáme, aniž bychom se nad nimi pozastavili. Přitom je čas jedním ze stvoření Všemohoucího Boha – je to rámec, v němž se odvíjí náš život, naše myšlenky i naše paměť. V jeho rytmu počítáme své dny, měříme roky a hodnotíme svůj věk.
Bůh – Vznešený a Všemohoucí – však stojí nad časem. Nepodléhá jeho plynutí a neváže se k Němu minulost ani budoucnost tak, jak jim rozumíme my. Čas je totiž Jeho dílem. To, co nazýváme „čekáním“, „odkladem“ či „budoucností“, se Ho netýká. Očekávání je vlastností bytostí spoutaných přítomným okamžikem; Bůh je od této podmíněnosti zcela osvobozen.
To, co je pro nás budoucností zahalenou v nejistotě, je v Božím vědění pevně danou skutečností, zapsanou v „Matce knihy“. Není to pouhá možnost, ale poznaná realita. Nejde o událost, která teprve nastane, ale o fakt, který je Bohu již znám.
Proč Korán mluví v minulém čase?
Právě zde se odkrývá jeden z nejhlubších významů Koránu. Proč o Dni zmrtvýchvstání často hovoří v minulém čase? Čteme:
- „Bylo zatroubeno do rohu.“
- „Nebe se roztrhlo.“
- „Peklo bylo odhaleno.“
- „A přišel tvůj Pán a andělé v řadách.“
Vše je vyjádřeno jako již uskutečněné. My tyto verše podvědomě překládáme do budoucího času – „bude zatroubeno“, „nebe se roztrhne“ – protože náš rozum je pevně připoután k pozemskému časovému řádu. Korán však promlouvá z perspektivy Božího vědění, v němž se tyto události již staly. Bůh totiž věci nepoznává postupně, nýbrž v jejich věčné úplnosti.
Čas není jen jeden
Korán nás vede ještě dál a naznačuje, že čas není jednotný ani neměnný. Naopak – existují různé časové řády odpovídající různým úrovním existence.
O andělech a Duchu se praví, že vystupují k Bohu v dni, jehož délka činí padesát tisíc let podle našeho počítání. Jeden jediný den se tak v našem měřítku může rozprostírat přes celé dějiny. Jinde se hovoří o andělech správy, jejichž den odpovídá tisíci let. Už zde se setkáváme s odlišnými „rytmy času“ a různými měřítky trvání.
A pak je tu člověk. Bytost zvyklá měřit život hodinami a kalendářem. Když však člověk zemře a bude vzkříšen, vystoupí z jednoho časového řádu do jiného. V ten moment se mu bude zdát, že celý jeho život, i dlouhé věky v hrobě, netrvaly déle než jedinou hodinu. Korán tuto myšlenku opakuje s pozoruhodnou důsledností:
„Jako by setrvali jen hodinu dne.“ „Budou přísahat, že setrvali jen krátkou chvíli.“
Toto opakování není stylistickou náhodou. Je to důraz na fakt, že vnímání času se mění s proměnou našeho bytí. Objektivní délka a subjektivní prožitek nejsou totéž.
Když věda naslouchá
Moderní věda, zejména Einsteinova teorie relativity, tuto pravdu přiblížila lidskému rozumu. Ukázala, že čas není absolutní veličinou. Každý pohybový systém má svůj vlastní čas, který se mění v závislosti na rychlosti a gravitaci.
Jestliže je taková proměnlivost možná v našem fyzikálním světě, proč by nebyla pravidlem ve světech vyšších, jejichž zákony neznáme? V tomto světle přestává být „den dlouhý padesát tisíc let“ nesrozumitelnou metaforou a stává se náznakem odlišného řádu existence.
Čas, jak jej zakoušíme v duši
Bůh nám tyto pravdy nepřiblížil jen skrze zjevení a vědu, ale i skrze naši vlastní niternou zkušenost. I my v životě zakoušíme různé podoby času:
- Čas vášní: Prchavý, neklidný a roztříštěný. Okamžiky v něm rychle mizí a zanechávají po sobě jen únavu a prázdnotu.
- Čas rozumu a rozjímání: Klidnější a hlubší, v němž dny plynou tiše a soustředěně.
- Čas ducha: Čas blízkosti Bohu a vnitřního pokoje. Zde má jediný okamžik cenu celého života.
Tyto roviny odrážejí tři způsoby existence: život ovládaný pudy, běžný lidský život a život duchovní, který se svou kvalitou blíží světu andělů. Člověk tak už zde na zemi zjišťuje, že čas nemá jedinou tvář a že jeho prožívání závisí na hloubce našeho bytí.
Tajemství, které zůstává
Navzdory všem náznakům zůstává čas jednou z největších záhad. Filozofové rozlišují mezi časem objektivním (časem hodin a kosmu) a časem vnitřním (existenciálním), který se odehrává v lidském nitru.
Člověk může během pár minut spánku prožít ve snu celý život. V úzkosti může vnímat minuty jako hodiny. Proto nemáme definitivní odpověď na otázku, co čas ve své podstatě skutečně je. Máme jen znamení a letmé doteky pravdy. Jsme jako děti, které znají rytmus dne a noci, ale netuší nic o tajemstvích království za hranicemi tohoto světa.
To, co nám bylo odhaleno, jsou jen stopy. Tajemství zůstává – hluboké, otevřené a nevyčerpatelné.
Dr. Mustafa Mahmoud
