Žijeme v době, kdy se náboženská identita často smršťuje do vnější prezentace. V komunitě – a zvláště mezi nově příchozími k Islámu, ale neméně často i mezi těmi, kteří se do něj narodili – se setkáváme s fenoménem nadužívání náboženských frází. „Subhánalláh“, „Al-hamdu lilláh“, „Mašá’alláh“ nebo „Astaghfirulláh“ znějí jako tečky za každou druhou větou.

Záměr bývá nesporně dobrý: projevit zbožnost, ukázat přináležitost k víře či udržovat jazyk „vlahý vzpomínáním na Boha“. Jenže pokud se slova oddělí od stavu vnitra, hrozí, že se z té nejhlubší duchovní praxe – dhikru (připomínání si Boha) – stane jen společenská etiketa, v horším případě maska.

Jaký je skutečný význam zbožnosti v Islámu a co o vztahu mezi slovním projevem a stavem srdce říkají naše zdroje?

Korán: Vnější forma vs. vnitřní realita

Prorok Muhammad ﷺ i samotné zjevení nás opakovaně varují před zaměňováním vnějších gest za skutečnou víru. Korán velmi jasně definuje, že víra není automatycká recitace, ale transformace srdce.

Zbožnost nespočívá v tom, že obracíte tváře své směrem k východu či západu, nýbrž zbožný je ten, kdo uvěřil v Boha, v den soudný, v anděly, Písmo a proroky a rozdává z majetku svého bez ohledu na lásku k Němu příbuzným, sirotkům, nuzným, po cestě (Boží) jdoucímu, žebrákům a na otroků vykoupení, a ten, kdo modlitbu dodržuje a almužnu udílí.

(srov. Súra al-Baqara 2:177)

V jiné části Koránu Bůh přímo popisuje, jaký má mít dhikr dopad na lidské vnímání:

„Věřící jsou pouze ti, jejichž srdce se zachvějí zdrženlivostí a úctou, když je zmíněno jméno Boží…“

(Súra al-Anfál 8:2)

Položme si upřímnou otázku: Chvěje se naše srdce, když mezi řečí automaticky prohodíme „subhánalláh“ při sledování videa na sociálních sítích nebo při běžném rozhovoru o počasí? Pokud se fráze stane jen reflexem, ztrácí svou duchovní váhu.

Hadísy: Zvyk versus záměr (Nijja)

Jeden z nejznámějších principů islámské jurisprudence a spirituality pochází ze sbírky imáma al-Buchárího a Muslima:

Prorok ﷺ řekl: „Skutky se posuzují pouze podle záměrů (nijja) a každému se dostane jen toho, co zamýšlel.“

(Sahíh al-Buchárí 1, Sahíh Muslim 1907)

Při opakování Božího jména bez přítomnosti mysli a srdce chybí to nejdůležitější – vědomý záměr (hudúr al-qalb).

Prorok ﷺ také varoval před pokrytectvím jazyka, které nemusí být vždy vědomé, ale může pramenit z touhy vypadat před ostatními lépe a duchovněji (rijá‘ – stavění na odiv):

„Nejvíce se o vás obávám malé nevíry (malého širku).“ Když se ho ptali, co tím myslí, odpověděl: „Stavění na odiv (rijá‘).“

(Musnad Ahmad, ověřený/sahíh podle al-Albáního)

Pokud se náboženské fráze používají proto, abychom v komunitě působili jako „správní a uvědomělí muslimové“, nejedná se o uctívání Boha, ale o budování vlastní identity před lidmi.

Příběh z historie: Ponaučení od ‚Umara ibn al-Chattába

Problém povrchní zbožnosti není novinkou dnešní doby. Druhý chalífa, ‚Umar ibn al-Chattáb (nechť je s ním Bůh spokojen), byl známý svou nekompromisností vůči pouhému předstírání.

Traduje se, že ‚Umar jednou uviděl mladíka, který se při chůzi skláněl, choval se přehnaně odevzdaně a neustále se šepotem modlil, aby působil mimorádně pokorně (chušú‘).

‚Umar k němu přistoupil, udeřil ho zlehka svým bičíkem a řekl: „Zvedni hlavu! Pokora spočívá v srdci, nikoli v krku. Nezabíjej pro nás naše náboženství, kéž Bůh nezabije tebe!“

(Pramen: Ibn al-Džauzí, Talbís Iblís / Al-Zuhd od imáma Ahmada)

‚Umar tím jasně ukázal, že přehnaná vnější gesta a umělá zbožnost jsou pro komunitu škodlivá. Zbožný člověk nemusí světu dokazovat svou víru tím, jak mluví, ale tím, jak jedná.

Od jazyka k srdci: Jak vrátit slovům jejich váhu?

Klasický učenec Imám al-Ghazálí ve svém díle Ihjá‘ ‚ulúm ad-dín (Oživení náboženských věd) popisuje tři úrovně dhikru:

  1. Dhikr jazyka: Člověk opakuje slova, ale mysl bloudí jinde. (Nejnižší úroveň, která má malý dopad na charakter).
  2. Dhikr mysli: Člověk se musí soustředit, aby na Boha myslel, vyžaduje to úsilí.
  3. Dhikr srdce: Srdce je tak naplněno vědomím Boha, že slova vycházejí přirozeně a s hlubokým významem.

Pokud přistihneme sami sebe, že náboženské fráze používáme jen jako vatu mezi slovíčky, nejlepším krokem není slova zcela opustit, ale zpomalit.

  • Když řekneme Al-hamdu lilláh, zastavme se na vteřinu a opovrhněme pocitem, že jde o frázi – pocipťme skutečnou vděčnost za konkrétní věc.
  • Když řekneme Astaghfirulláh, ať to není jen rychlé zamumlání, ale reálná litost nad naší chybu nebo nedostatkem.

Víra v Islámu se neměří poctem náboženských výrazů za minutu, ale čistotou srdce, spravedlností v jednání s lidmi a upřímností (ichlás) před Bohem.