V současné době je Evropa vedena oportunistickými politiky proti menšinám podobně jako o století dříve v období proti-židovské hysterie.
Kdokoli dnes sleduje politické a mediální polemiky v některých evropských zemích, je nucen se stát expertem na typy látek, rozměry plavek a pokrývky hlavy.
V posledním zvratu ve Francii týkajícího se otázky „burkin“ premiér Manuel Valls potvrdil, že nahé poprsí francouzského revolučního symbolu Marianne je více francouzský než pokrývka hlavy. Tím narážel na známý obraz od francouzského malíře Delacrois jménem Svoboda vede lid. Tímto ale Valls ve skutečnosti stejně jako mnoha klasických evropských politiků pomáhá Evropu vézt zpět do 19. století.
Pro přiblížení situace, francouzští politici zařazují vyšší rychlost kvůli prezidentským volbám a prospěchářští politici vedou vytrvale kampaně proti menšinám a ženám. Krmí média zuřivostí a vynášejí pobuřující výroky o mnohdy poměrně dost nesmyslných záležitostech.
Zdá se být skoro komické, že se současná populární debata v Evropě týká oděvu na pláži nebo tzv. „burkini“, jednoduše chybně nazývaného typu designu plavek pro ženy upraveného z náboženských důvodů, který v podstatě nemá žádný vztah ani k burce ani k bikinám. Přesto je to důvod k vážným obavám, protože ve skutečnosti nejde o to, jak dlouhý nebo krátký daný šat je nebo dokonce jeho vlastnosti, ale o rostoucí trend radikálních zákazů a omezení v Evropě, které by měly spouštět alarmy.
„Zákaz kultury“ si rafinovaně hledá svou cestu zpět do Evropy. Vlastně se to děje posledních několik let skrze legislativu, zákony a rostoucí požadavky zavést určitá opatření, to vše svým způsobem oživuje prostředí 19. století.
Kdo by byl řekl, že Evropa v jednadvacátém století zavede právní předpisy a opatření, které zakazují stavbu míst pro bohoslužby, ale pouze mešity (minarety jsou zakázány, ale stavby náležící jinému náboženství a jiným svatostánků jsou povoleny), ženám i dívkám je upřeno právo odívat se do určité látky na veřejnosti. A ženám je poté samozřejmě zakázán přístup na veřejná koupaliště a pláže bez toho, aby se svlékly. Toto rozhodnutí obsahuje další zprávu: Muslimky musí zmizet ze scény…Mohou se koupat, jak jen chtějí, ale pouze doma ve vaně.
Takové záležitosti jsou ovšem oblíbeným tématem dychtivých prospěchářských politiků pro získání maximálního počtu bodů ve volební urně, využívajíc typických, opovrženíhodných taktik na rozčleňování společnosti a zasévání nenávisti.
Tento trend má nápadně podobné rysy jako politické kontroverze na přelomu 19. a 20. století- až na to, že v té době byla nenávist namířená proti židům.
Stejné vlastnosti definují typy politiků, které Evropa znala o století nebo ještě dříve. Mezi ně například patří široce vlivný politik Karl Lueger, který se vyzdvihl na vysokou pozici na vídeňské radnici, pozdější centrum velkého impéria. Lstivě si rafinoval politické body a pochopil, že cesta k příležitosti je rozdmýchat nenávist mezi lidmi, stejně jako v současnosti.
A podobně jako politici jednadvacátého století, kteří vyburcovávají davy hesly, kterým ani oni sami nevěří, Leuger dokonce jednou přiznal: „Víme, že antisemitismus je prostředek k podněcování napomáhající ve vzrůstu v politice, když jste ale na vrchu, už jej více nepotřebujete.“
Dnešní hrozbu představuje ISIS (tzv. Islámský stát) se všemi hlubokými strachy a obavami, jež vyvolává tato hrozba, která je zneužívaná k šíření plošných obvinění údajných sympatizantů ve společnosti, za které jsou považováni zejména muslimové v Evropě. Přibližně před 120 lety, slavná Dreyfusova aféra (Dreyfus Affair) týkající se židovského francouzského důstojníka, který byl obviněn ze špionáže v roce 1894, byla spouštěčem pro radikální kampaň proti židům. Můžeme si představit to samé v dnešní podobě s nepodstatnou změnou, kdy je například zmíněný důstojník muslim, který se údajně přeorientoval na ISIS.
Zákaz kultury v té době dosáhl vrcholu: synagogy byly v některých městech striktně omezeny. Byly ale zakázány i některé křesťanské církve, například protestanti měli v Mnichově na začátku 20. století zakázáno stavět kostely v rámci městských zdí. Tyto předchozí fáze diskriminace a předsudků nám umožňují pochopit podobnou logiku a myšlenkové procesy, které řídí dnešní spory a debaty v evropských městech, úřadech a teritoriích.
Je chybné pokládat dnešní problém omezený na kousek látky na hlavě ženy či dívky na ulici nebo na pláži nebo dokonce zakázaný minaret v krásném Švýcarsku nebo kdekoli jinde za zcela běžný a normální. Tyto a jiné příklady jsou pouhými drobnostmi rostoucího fenoménu, který může být nazýván zákazem kultury. Pokud tomu evropské společnosti podlehnou, bude to katastrofální chyba.
Tato kultura se nezastaví pouze u právních předpisů nebo opatření, z nichž všechny obvykle přicházejí s „racionálním“ ospravedlněním. Ve skutečnosti má tato záležitost mnohem širší záběr, vzhledem k tomu, že požadavky na věci, které mají být zakázány, zahrnují všechny aspekty lidského života: zákaz „halal“ masa, zákaz škol a školek zřizovaných muslimy, zákaz praktikování role imáma pokud nesplňují zvláštní kritéria, zákaz zahraničního financování mešit a islámských center, dokonce se v několika evropských zemích objevují výzvy k úplnému zákazu samotného islámu.
Některým sdělovacím prostředkům nečiní žádný problém pokládat veřejnosti poměrně snadné otázky týkající se rozsahu jejich podpory dalších možných zákazů prostřednictvím elektronické ankety, na které stačí reagovat buď ano nebo ne. Je snad morálně přijatelné, aby byla náboženská a osobní práva otevřená volně k diskuzi a referendům? To se jeví jako velká překážka v kultuře a v hodnotách, kde je „většina“ vyzývána, aby hlasovala o právech „menšiny“. Kde je nějaká konkrétní menšina vyčleněna a její záležitosti a odlišnosti mají být podrobeny referendům.
Rysy mizerné minulosti jsou stále přítomny v mnoha jiných oblastech. Do Evropy v 21. století se vrací stereotypy a popularizované negativní předsudky vůči konkrétním menšinám v podobě karikatur.
Nyní máme zuřící záplavu kreseb, které hanobí muslimy a jejich svatyně, z nichž některé aktivují sílu umění a symbolických podnětů k šíření nesprávných informací a k účinnému dosažení hrubého překroucení, výsměchu a podněcování. Toto bylo také obvyklé na přelomu 19. a 20. století s tím rozdílem, že to bylo mířené proti židům.
Na rozdíl od dnešního dne, tato praxe nemohla využít metod, které dnes nabízí internet a sociální sítě. Při absenci Marka Zuckerberga, nestabilní mladý muž jménem Adolf Hitler využil médií, jež měl v té době k dispozici. Tisk jeho nacistického hnutí používal karikatury k probuzení opovrženíhodného rasismu, který otevřel cestu strašným zvěrstvům.
Každý, kdo si přeje bojovat proti tomuto morálnímu úpadku v Evropě, musí soustředit své zájmy na více než jen typy plavek a množstvím právních a procedurálních podrobností. Je třeba se zaměřit na zapuzení této mizerné zakazující horečky.
To je otázka hodnot a principů svobody svědomí, která by měla mobilizovat všechny, nejen muslimy. Zákaz kultury se v Evropě nepochybně stupňuje, a proto musíme být ostražití a mít na paměti, že před sto lety byl tento trend předčasným příznakem něčeho mnohem horšího.
Poznámka o autorovi: Hossam Shaker, výzkumník a autor sídlící ve Vídni, je konzultantem v oblasti médií, veřejných vztahů a masové komunikace pro řadu organizací v Evropě. Má podíl na analýzých jak evropských a mezinárodních záležitostí, tak i na sociálních a mediálních problémech.
Názory vyjádřené v tomto článku patří autorovi a nemusí nutně odrážet redakční politiku Middle East Eye
Zdroj:http://www.middleeasteye.net/columns/swimwear-ban-europe-marches-backwards-19th-century-1409223196
Úvodní fotografie: Autorské právo: olegdudko / 123RF Reklamní fotografie
