Hasan al-Basrí (642, Medína – †728, Basra) je postava, která připomíná, že síla hlasu nemusí vycházet z trůnu ani z meče. Narodil se krátce po smrti Proroka Muhammada a jeho dětství bylo spojeno s Medínou – městem, kde ještě žili společníci Posla Božího. Hasan znal některé z nich osobně, a to jej hluboce poznamenalo. Nebyl jen učencem, který čte knihy a předává právní poučky. Byl mostem mezi generací společníků a novými muslimy, mezi čerstvou vzpomínkou a novou realitou.
Basra – město přepychu a zmatku
Jeho životní působiště, Basra, byla městem plným kontrastů. Obchod, moc, vojska, paláce – všechno se tu mísilo. Byla to brána islámu na východ a zároveň místo, kde se rychle rodily nové ambice a vášně. V takovém prostředí Hasan al-Basrí hlásal asketismus (zuhd). Ne proto, aby lidé odmítali svět, ale aby se v něm neztratili. Jeho hlas zněl jako voda, která hasí žízeň v poušti přepychu.
Říkal:
„Svět je jen stín. Běží za tebou, dokud se za ním neobrátíš. Když se k němu otočíš zády, nechá tě být.“
Síla slov, která se nebojí
Hasan se nebál mluvit otevřeně. Kritizoval nespravedlnost vládců, a přitom sám nechtěl moc ani pocty. V jeho kázáních zaznívala jednoduchá otázka: „Co ti zůstane, až tě zabalí do prostého rubáše?“. Tato otázka pronikala do srdcí nejen obyčejných lidí, ale i těch, kteří stáli na trůnech.
Proto k němu vzhlížel i chalífa ʿUmar ibn ʿAbd al-ʿAzīz, známý svou spravedlností. Naslouchal Hasanovým radám, protože věděl, že ten muž nemá žádnou jinou agendu než čistou pravdu. V době, kdy většina učenců už jen přikyvovala vladařům, Hasan měl odvahu říct:
„Kdo se bojí lidí, ten nepoznal Boha. A kdo poznal Boha, toho už lidé nevyděsí.“
Hasan a duchovní cesta
Hasan al-Basrí nebyl jen moralista. Byl i průkopníkem duchovního rozměru islámu. Zdůrazňoval, že vnější dodržování zákona nestačí, pokud se nezmění srdce. Víra pro něj nebyla jen „čin ruky a jazyka“, ale především „čin srdce“.
V jeho učení se poprvé jasně objevuje motiv lásky k Bohu jako hybné síly víry. Mluvil o tom, že opravdová zbožnost není strach z pekla ani touha po ráji, ale čistá láska k Pánu. Tento důraz na vnitřní proměnu udělal z Hasana postavu, na kterou se pozdější mystici odvolávali jako na svého duchovního dědečka.
Dědictví, které nepomíjí
Hasan zemřel roku 728 v Basře. Když jeho tělo opouštělo město, celé společenství se ponořilo do smutku. Věděli, že odchází muž, který je učil ne tolik znalostem, jako spíše vědomí věčnosti.
Jeho slova se dodnes citují v kázáních a knihách:
- „Člověk je jen dny, které ubývají. Když uběhne den, uběhla i část jeho života.“
- „Kdo poznal Boha, zamiloval si samotu. A kdo poznal svět, unavil se v jeho hluku.“
Hasan al-Basrí nebyl panovníkem ani generálem, ale jeho jméno přežilo celé dynastie. V tom je jeho síla – že ukázal, jakou moc má hlas člověka, který se nebojí připomínat věčnost uprostřed přechodného.
