Bylo horké poledne v Medíně. Slunce pálilo do střech domů z hlíny a vzduch se chvěl, jakoby i on naslouchal, co se právě děje.
Prorok – mír a požehnání s ním – právě povstal k modlitbě, a za ním se postavili muži. Někteří s očima plnýma světla, jiní s tvářemi, které se snažily působit stejně oddaně.
Mezi nimi stál Abd Allah ibn Ubayy. Na jeho rtech byl klidný úsměv – takový, jaký člověk nosí, když ví, že ho všichni vidí. Ale v srdci to bylo jiné.
Modlil se, jak se sluší. Ruce skládal přesně, jak to dělal Prorok. Slova modlitby říkal zřetelně. Jenže každé jeho „Alláhu akbar“ znělo dutě – jako když někdo vysloví krásné slovo, kterému sám nevěří.
Po modlitbě se lidé shromáždili kolem Proroka, aby ho slyšeli mluvit o upřímnosti.
„Alláh,“ řekl, „vidí vaše srdce, ne vaše slova. Člověk může stát s námi při modlitbě, může se usmívat, může říkat ta správná slova – ale jestli v jeho nitru není víra, je to, jako by měl tělo bez duše.“
Abd Allah sklopil oči. Nikdo to nepoznal, ale ta slova ho bodla.
Věděl, že o něm lidé mluví – že říkají, že jeho srdce patří jinam. Ale on byl zvyklý mít moc. Dřív, než přišel islám, chtěli ho zvolit vůdcem města.
A teď měl být jen obyčejným mužem mezi jinými?
Ne, říkal si v duchu. „Budu se tvářit, že věřím, ale nikdy jim nedám moc nade mnou.“
Jednoho dne se za ním přišel podívat jeho syn – opravdový věřící.
„Otče,“ řekl mu tiše, „proč se modlíš, když v to nevěříš?“
Abd Allah se zarazil.
„Protože kdybych se nemodlil, lidé by mě považovali za nepřítele,“ odpověděl. „A pak bych všechno ztratil.“
Syn se na něj dlouze díval.
„Možná právě to, co se snažíš zachránit, už jsi dávno ztratil,“ řekl.
A odešel.
Ten večer seděl Abd Allah sám. V rukou měl hrst hlíny a nechal ji sypat mezi prsty.
„Jaký má smysl čistá voda,“ zašeptal, „když pramen vyvěrá z bahna?“
Byla to první pravdivá myšlenka, kterou měl za dlouhý čas.
O několik let později, když se Prorok dozvěděl o jeho smrti, lidé se ptali, zda se za něj bude modlit.
A Prorok – milosrdný ke všem – řekl:
„Prosím o odpuštění pro svého bratra.“
Ale brzy poté přišlo zjevení, které mu připomnělo, že víra není roucho, které si člověk může oblékat a svlékat, jak se mu hodí.
Víra je světlo v nitru – a kdo ho v sobě nemá, ten zůstane ve tmě, i když stojí uprostřed mešity.
Poučení
Upřímnost, arabsky ikhlás, není jen o slovech, ani o tom, jak se člověk navenek projevuje.
Je to o tom, co se děje uvnitř, když ho nikdo nevidí.
Pokrytec může oklamat lidi, ale nikdy neoklame Alláha.
A čistota víry se nepozná podle toho, kolik slov znáš, ale podle ticha srdce, které ví, že stojí před Pravdou.
