Když dnes hovoříme o ramadánu, představíme si nejčastěji ulice Káhiry, Istanbulu nebo Jakarty. Evropa má však svou vlastní, hluboce zakořeněnou islámskou tradici. Na Pyrenejském poloostrově, v tehdejším Al-Andalus, se posvátný měsíc po celá staletí slavil v nevídaném měřítku. Jak vypadal ramadán v ulicích Córdoby, Toleda či Granady před více než tisícem let? Ponořte se s námi do atmosféry doby, kdy se zde snoubila hluboká zbožnost s úchvatnou kulturou.
Světlo luceren a duchovní harmonie
Během sedmi staletí muslimské přítomnosti představoval Al-Andalus pomyslný maják vzdělanosti. Města jako Córdoba nebyla jen centry vědy a umění, ale také pulzujícím srdcem islámského světa na západě. Ramadán zde nebyl vnímán jen jako čas odříkání, ale především jako období intenzivního duchovního obrození.
Představte si, jak se po západu slunce úzké dlážděné uličky rozzářily měkkým světlem olejových luceren. Kolem nádherných mešit, jako byla ta córdobská, se shromažďovaly tisíce věřících k nočním modlitbám taraweeh. Al-Andalus byla navíc ve své době nesmírně pestrou společností. Charitativní duch islámu a ramadánu zde překračoval hranice komunit – o iftar, slavnostní přerušení půstu, se lidé často štědře dělili a u společných stolů se setkávali sousedé bez ohledu na to, zda byli muslimové, křesťané nebo židé.
Iftar, který voněl po skořici a pomerančových květech
Kulinářské tradice islámského Španělska byly vyhlášené svou rafinovaností a položily základy dnešní španělské i severoafrické kuchyně. Jak přesně vypadala tehdejší sváteční tabule, nám dodnes prozrazují dochované rukopisy. Andaluský učenec Ibn Razín al-Tujíbí ve své slavné kuchařce ze 13. století zanechal fascinující svědectví o tom, že iftar byl skutečnou pastvou pro všechny smysly.
Půst se přerušoval s pokorou – datlemi a douškem chladné vody. Poté se však na stoly nosily pokrmy plné barev a vůní. Dominoval jim lilek, v tehdejší době často a s oblibou připravovaný nasladko s medem, a dýně. Jídla se štědře dochucovala luxusním kořením a bylinkami, jako byla skořice, koriandr či čerstvá máta, a zdobila se zářivými zrníčky granátových jablek.
Zlatým hřebem andaluského ramadánu byla almojábana, mimořádně oblíbená pochoutka, jejíž název pochází z arabského slova pro sýr (al-mujabbana). Tyto lahodné smažené bochánky z jemného těsta, plněné sýrem a štědře polévané medem, se prodávaly přímo na rušných nočních tržištích. Sladkou tečkou po jídle pak tradičně bývaly kaab el-ghazal (gazelí rohy) – křehké pečivo s mandlovou pastou, jemně provoněné vodou z pomerančových květů.
Měsíc činů a historických milníků
V historii Al-Andalus nebyl ramadán měsícem pasivity nebo odpočinku, ale naopak časem velkých činů a historických zlomů. Samotný vznik islámského Španělska je s tímto měsícem neodmyslitelně spjat. Právě 12. ramadánu roku 92 AH (711 n. l.) se vojevůdce Tárik ibn Zijád vylodil na Pyrenejském poloostrově, čímž otevřel zcela novou kapitolu evropských i islámských dějin.
Jiný slavný vládce, córdobský vojevůdce Al-Mansúr, zesnul symbolicky 27. ramadánu roku 1002 – tedy v den, který si muslimové často spojují s požehnanou Nocí úradku (Laylat al-Qadr). Pro tehdejší lídry byl ramadán zkrátka obdobím, kdy se duchovní praxe naplno prolínala se státnickou zodpovědností.
Odkaz, který žije dál
Přestože po roce 1492 prošel Pyrenejský poloostrov drastickými změnami a původní islámské obyvatelstvo muselo odejít nebo svou víru skrývat, kouzlo andaluského ramadánu z Evropy nikdy docela nezmizelo. Zůstalo vepsáno v majestátních obloucích starých mešit, ve španělských slovech s arabskými kořeny i v oněch starobylých receptech, které dodnes po celém světě těší miliony lidí u večerních iftarových stolů.
