Člověk během své životní cesty neustále prochází vnitřním zápasem se sebou samým. Je to zápas mezi tím, co má rád, a tím, co odmítá, mezi tím, po čem touží, a tím, co je nucen snášet, ačkoliv mu to není příjemné. V každém okamžiku lidského života se objevují nové okolnosti a situace, které vystavují lidskou duši zkoušce: buď se jim člověk dokáže přizpůsobit, vyrovnat se s nimi a vnitřně je zvládnout, nebo se jim přizpůsobit nedokáže a pod jejich tíhou se zlomí.
Právě z tohoto důvodu je vůle neoddělitelnou součástí každodenního lidského života. Je přítomna ve všech jeho detailech, působí nenápadně a tiše, avšak její vliv je zásadní, neboť má přímý dopad na psychický i duchovní stav člověka a významně se podílí na utváření jeho životního osudu.
Mnohé psychické poruchy a vnitřní krize nejsou ve své podstatě ničím jiným než důsledkem selhání či porážky vůle před určitou situací, událostí nebo okolností, kterou lidská duše nedokázala pochopit, přijmout ani se jí přizpůsobit. Naproti tomu skutečné a trvalé štěstí spočívá v okamžiku, kdy se lidská vůle sjednotí v jediném cíli, kdy člověka zevnitř netíží žádná rozpolcenost, žádná roztříštěná touha ani vnitřní neklid, a kdy se celé jeho bytí obrací výhradně k Bohu. Tento stav představuje nejvyšší stupeň výchovy, kultivace a zušlechtění lidské vůle.
Vůle z pohledu filosofie: Schopenhauer jako příklad
Německý filosof Arthur Schopenhauer zastával názor, že skutečnou podstatou člověka není rozum, jak se často předpokládá, ale vůle a touha. Podle něj je vůle základní silou, která člověka řídí a která si podmaňuje rozum i logické myšlení, aby sloužily jejím cílům. Člověk podle Schopenhauera neodmítá určitou myšlenku proto, že by jí nerozuměl, nýbrž proto, že jí rozumět nechce. Pokud po něčem touží, jeho rozum okamžitě začne vytvářet ospravedlnění a zdánlivě racionální argumenty, které tuto touhu podporují. Pokud však o něco nestojí, rozum je schopen vytvořit stejně přesvědčivé důvody, proč to odmítnout.
Schopenhauer zachází ve svých úvahách ještě dále, když tvrdí, že i lidské tělo je pouze nástrojem v rukou vůle a že právě vůle je pravou a nejhlubší podstatou lidské existence. Tělo může onemocnět, zeslábnout, zestárnout a postupně chátrat, zatímco vůle zůstává živá, aktivní a toužící až do posledního okamžiku lidského života.
Z této koncepce Schopenhauer vyvozuje výrazně pesimistický závěr: člověk je podle něj odsouzen k neustálému utrpení, neboť touha se nikdy zcela nenasytí a vůle se nikdy zcela neutiší. Pokud se lidská touha nenaplní, člověk trpí bolestí nedostatku a frustrace. Pokud se naplní, dostaví se pocit prázdnoty, nudy a znechucení. Člověk se tak neustále pohybuje mezi dvěma formami utrpení, z nichž není úniku, což Schopenhauera přivedlo k přesvědčení, že jediným skutečným vysvobozením je únik ze samotného života.
Hledání vysvobození: mezi potlačením a zušlechtěním touhy
Východní filosofické systémy, zejména buddhismus, nabídly odlišnou cestu, která spočívá v umlčení vůle a potlačení touhy. Podle tohoto pojetí spočívá vysvobození člověka v odpoutání se od žádostí a přání, jež jsou považovány za zdroj utrpení. Křesťanství se v některých historických obdobích vydalo podobným směrem a zdůrazňovalo radikální potlačení touhy, což vedlo ke vzniku mnišství, askeze a dobrovolného zřeknutí se světských požitků.
Islám se však ubírá odlišnou cestou, cestou hluboké rovnováhy a realismu. Nesnaží se touhu zrušit ani ji nekontrolovaně uvolnit, ale usiluje o její výchovu, usměrnění a disciplinované vedení. Islám plně uznává lidskou přirozenost, neklade na člověka požadavky, které by byly v rozporu s jeho vrozenou povahou, a nezatěžuje jej tím, co by nebyl schopen unést.
Islám a výchova vůle: komplexní a hluboký přístup
Islámské pojetí vůle je založeno na úctě k této lidské schopnosti. Vůle není považována za něco nízkého či zavrženíhodného, ale naopak za ušlechtilý prvek lidské osobnosti, protože schopnost ovládat sebe sama je známkou vnitřní zralosti a duchovní vyspělosti. Skutečný problém tedy nespočívá v tom, že člověk něco chce, ale v tom, kam je jeho vůle zaměřena.
Lidské cíle a touhy se pohybují v různých rovinách: od čistě tělesných a živočišných žádostí, přes lidské hodnoty a etické ideály, až k hlubokým duchovním významům, jejichž vrcholem je úplné obrácení se k Bohu:
„a k Pánu svému v touze spěj!.“(94/8)
Islám proto vyzývá nikoli ke zrušení vůle, ale k jejímu povznesení. Nabádá člověka, aby svou vůli přesunul od připoutanosti k tomuto světu k připoutanosti k životu posmrtnému, od hledání pouhé slasti k hledání smyslu, a od obdivu ke kráse k lásce ke Stvořiteli veškeré krásy.
Součástí této koncepce je i hluboká pravda, že člověk disponuje omezenou, malou vůlí, zatímco Bůh je nositelem vůle nejvyšší a absolutní. Skutečná výchova vůle se proto neobejde bez Boží pomoci a spočívá v tom, že člověk dokáže potlačit nižší touhu pomocí vyšší vůle a povznést své cíle z nízkých a pomíjivých k ušlechtilým a trvalým.
Tělo v islámském pohledu: prostředek vzestupu, nikoli přítěž
Jedním z nejhlubších rysů islámské perspektivy je skutečnost, že tělo není vnímáno s opovržením, ale je chápáno jako prostředek, který může vést buď k duchovnímu vzestupu, nebo k morálnímu pádu. Tělo je nástrojem, jímž člověk může poslouchat Boha i se Mu vzepřít, a zároveň žebříkem, po němž může vystoupit k Boží blízkosti, nebo naopak sklouznout do hlubin vášní.
Právě proto duchovní učenci říkali své známé rčení:
„Odstranění připoutaností po zániku nástrojů je nemožné.“
Tím vyjadřovali skutečnost, že očista duše a zušlechtění vůle jsou možné pouze v tomto pozemském životě, kde je tělo přítomné, vůle aktivní a svobodná volba uskutečnitelná.
Vůle a uctívání: modlitba jako praktický příklad
Moderní psychologie i lékařská věda prokázaly, že lidská vůle má mimořádnou schopnost ovlivňovat tělo, a to dokonce i jeho základní životní funkce. Islám však tyto skutečnosti předběhl již dávno, když učinil z náboženské praxe, zejména z modlitby, každodenní praktický trénink oproštění se od starostí, zklidnění vůle a hlubokého soustředění srdce na Boha.
Modlitba v sobě zahrnuje vnitřní usebrání, pokoru, klid, duchovní soustředění i tichý dialog s Bohem – tedy hodnoty, o které se současný svět snaží prostřednictvím nejrůznějších meditačních technik.
Závěr
Na závěr se ukazuje, že náboženství ve své pravé podstatě není souborem mechanických a prázdných rituálů, ale uceleným způsobem výchovy vůle a utváření člověka zevnitř. Každý závazek, každá vytrvalost, každý odpor vůči vášním a každá trpělivost v těžkých chvílích představují každodenní cvičení duchovního růstu.
Nejvyšším stupněm této cesty je úplné sjednocení cíle – stav, kdy v srdci nezůstane žádná touha kromě Boha, žádná vůle kromě směřování k Němu a žádný čin kromě toho, který je konán výhradně pro Jeho tvář. V tomto stavu člověk dosahuje ryzí oddanosti a zakouší štěstí Božího služebníka, kdy se srdce ztiší, duše nalezne pokoj a člověk plně porozumí slovům:
„jak jinak, než vzpomínkou na Boha se mohou srdce uklidnit?“ (13/28)
Kdo tedy touží po opravdovém štěstí, ať zušlechtí svou vůli, povznesе své cíle a učiní Boha svým nejvyšším smyslem – právě tam končí bloudění a začíná skutečný vnitřní mír
