Žijeme v době, která nás učí jedné nebezpečné iluzi: že máme vše plně pod kontrolou. Společnost nám říká, že pokud budeme dostatečně plánovat, neúnavně pracovat a vše předvídat, náš život půjde přesně podle nalinkovaných tabulek. A když něco nevyjde? Automaticky si to dáváme za vinu. Výsledkem této mentality je epidemie chronického stresu, neustálá úzkost z budoucnosti a tichý pocit vyhoření, který dnes zná téměř každý z nás.
V tomto neustálém hluku a tlaku na neomylný výkon nabízí islámská spiritualita tichý a bezpečný přístav. Tímto přístavem je Tawakkul – naprostá a upřímná důvěra v Boha. Není to však jen vznešený teoretický koncept; je to nesmírně praktický lék na moderní úzkost, který nám laskavě připomíná, kde končí naše lidské síly a kde začíná Boží prozřetelnost.
Mýtus o pasivitě aneb „Svaž svou velbloudici“
Často se setkáváme s nepochopením, že spoléhání se na Boha znamená pasivitu. Mnozí si myslí, že duchovní člověk sedí se založenýma rukama, modlí se a čeká, až se všechny problémy vyřeší samy. Opak je ale pravdou. Tawakkul je hluboce aktivní proces.
Tuto dynamiku dokonale vystihuje jeden z nejznámějších hadísů ze sbírky imáma Tirmidhího. Vypráví příběh o beduínovi, který se chystal opustit svou velbloudici, nechal ji volně stát a Prorokovi Muhammadovi (mír a požehnání s ním) řekl: „Spoléhám na Boha.“ Prorok ho na to s moudrostí upozornil slovy:
„Nejprve ji svaž, a pak spoléhej na Boha.“
Z tohoto krátkého dialogu plyne jasná životní filozofie. Naším úkolem je na tomto světě využít naprosto všechny dostupné prostředky (asbáb), které nám byly dány. Pokud jdeme na zkoušku, musíme se poctivě učit. Pokud hledáme práci, musíme si připravit skvělý životopis. Pokud jsme nemocní, vyhledáme lékařskou pomoc. Zásadní změna se však odehrává v našem srdci: nespoléháme na samotné léky, na své schopnosti ani na náš diplom. Plně důvěřujeme tomu, že skutečný výsledek a úspěch pochází jedině od Boha (Ar-Razzáq, Poskytovatele obživy, a Aš-Šáfí, Uzdravovatele).
Hledání rovnováhy v příbězích proroků
Skutečné odevzdání znamená, že vyvineme maximální upřímné úsilí v přítomném okamžiku, ale břemeno výsledku necháme ležet na Božích bedrech. V Koránu najdeme nádherné příklady, kdy Bůh žádá po lidech fyzickou akci i v situacích, kdy by se zdálo logičtější už jen rezignovat a čekat na zázrak.
- Příběh Marie (Maryam): Představte si její situaci. Byla těhotná, zcela sama na odlehlém místě a sužovaly ji obrovské bolesti. Bůh k ní promluvil. Mohl jí snadno seslat jídlo a vodu přímo k nohám, ale místo toho jí v Koránu (19:25) přikázal: „Zatřes kmenem palmy směrem k sobě a spadnou na tebe čerstvé, zralé datle.“ Žena vyčerpaná porodními bolestmi logicky nemá fyzickou sílu zatřást kmenem dospělého stromu. Přesto po ní Bůh žádal akci – byť jen slabý, symbolický pokus. Datle nespadly díky její svalové síle, ale díky její snaze a poslušnosti, kterou Bůh odměnil zázrakem.
- Příběh Mojžíše (Músy): Vzpomeňme na ten bezvýchodný moment. Před Mojžíšem a jeho lidem leželo rozbouřené Rudé moře, za nimi se řítila po zuby ozbrojená faraonova armáda. Z logického hlediska neexistovala naděje. Ale Mojžíšův Tawakkul byl neotřesitelný. Bůh mu řekl, ať udeří svou holí do moře. Znovu po něm vyžadoval čin. Úder kusem dřeva do hladiny fyzikálně oceán nerozdělí, ale právě tato nezlomná důvěra promítnutá do akce udělala prostor pro spásu.
Osvobozující lék na iluzi kontroly
Lidská úzkost se rodí z naší urputné snahy kontrolovat to, co zkrátka kontrolovat nedokážeme – budoucnost a to, jak naše snahy dopadnou. Tawakkul je v tomto smyslu nejvyšším možným stupněm vnitřní svobody. Osvobozuje nás od diktátu dokonalosti a od tíživého tlaku, že na nás spočívá váha celého světa.
Když se naučíme „svázat svou velbloudici“ – tedy upřímně udělat to nejlepší, co je momentálně v našich silách – můžeme večer ulehat do postele s naprosto čistou hlavou a lehkým srdcem. Zbytek už totiž není v našich rukou, ale v rukou Toho, kdo má dokonalý plán. I naše zdánlivá selhání, zamítnuté pracovní pohovory, ztráty nebo nečekaně zavřené dveře nabývají jiného smyslu. Uvědomíme si, že mohou být z pohledu věčnosti Božím způsobem ochrany nebo moudrým nasměrováním na lepší cestu, kterou my s naším omezeným zrakem zatím jen nevidíme.
V našem zrychleném světě plném obav je lék nakonec docela prostý: Zhluboka se nadechnout, udělat to, co je dnes ve vašich silách, a ten zbytek s mírem přenechat Stvořiteli.
