Mešita v Praze
Prorokovy zázraky a požehnání v dětství
Chvála Alláhu. Jeho chválíme a Jeho o pomoc prosíme. Ten, koho Alláh uvede na správnou cestu, toho z ní nikdo nesvede, a ten, komu Alláh dá zbloudit, toho už na správnou cestu nikdo neuvede. Dosvědčuji, že není Božstva kromě Alláha a že Muhammad (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“
Okolo proroka Muhammada (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) se v době před jeho proroctvím děly různé zvláštní, nadpřirozené věci. Minulý pátek jsme si vyprávěli o Prorokově narození a událostech okolo toho. Dnes si budeme vyprávět o jeho dětství. Bylo zvykem mezi tehdejšími městskými Araby posílat děti s kojnými do pouště, kde se mohli naučit čistého arabskému jazyku a kde byly daleko od městských nemocí. Halíma Assa’dija (Prorokova kojná) nám vypráví ojedinělý příběh o Prorokových požehnáních, která zaregistrovala v sobě samé, ve svých dětech, domě i dobytku.
Halíma bint Alhárith, která byla z kmene Banú Sa’d bin Bakr, přicestovala do Mekky se skupinou žen nabídnout své služby jako kojné. Halíma vypráví: „Vyrazila jsem v jedné z prvních skupin žen se svým manželem Alhárithem ibn Abdul’uzzou na oslici, která zdržovala celou karavanu. Měli jsme s sebou také starou velbloudici, která už nebyla schopná dát ani kapku mléka. Žili jsme totiž v místě, kde nic nerostlo a kde nebyla ani voda. Lidé byli stále o hladu a už nebyli schopni snést více. Měli jsme s sebou i naše dítě, které v noci z hladu nemohlo usnout a nenechalo své rodiče spát. Neměl jsem nic, čím bych syna mohla utišit. Když jsme přicestovaly do Mekky, byl nám všem nabídnut Alláhův posel (nechť ho Alláh pochválí a ochrání), ale všechny jsme ho odmítly se slovy: ‚On je sirotek, a kojnou vždy štědře odmění otec dítěte. Jeho matka, strýc či dědeček nám toho určitě moc nedají.‘ Každá z mých společnic dostala nějaké dítě až na mě, a tak jsem se vrátila a vzala jsem si ho, protože jsem jiného nenašla. Řekla jsem svému manželovi: ‚Věru, vezmu si tohoto sirotka z rodu Abdulmudtaliba, snad nám bude nějak prospěšný. Nevrátím se přeci jako jediná mezi svými společnicemi bez žádného dítěte!‘ Přísahám: Sotva jsem dorazila do stanu, a hned se mi prsa naplnila mlékem a nakojila jsem jeho i jeho bratra (bratra z kojení), a pak vstal jeho otec (Alhárith) k naší staré velbloudici a zjistil, že je plná mléka. Podojil ji a oba jsme se napili až dosyta. Řekl mi: ‚Víš, Halímo, věru jsme měli štěstí na požehnanou duši, díky které jsme dostali více, než jsme si sami přáli.‘ V tu noc jsme se vyspali jako nikdy předtím, nikdo neměl hlad, a to jsme do té doby nemohli usnout z našeho syna, který plakal z hladu. Pak jsme vyrazili zpět do naší země a nasedla jsem spolu s ním (s Prorokem) na naši oslici. Přísahám při tom, v Jehož ruce je Halímina duše, že jsem předstihla celou karavanu, až na mě ostatní ženy volaly: ‚Počkej na nás! Je toto ta samá oslice, na které jsi s námi přišla?‘ Řekla jsem: ‚Ano.‘ Řekli: ‚Co jí je? Vždyť před tím byla vysílená a zdržovala celou karavanu!‘ Odpověděla jsem: ‚Věru, nosím na ni požehnaného chlapce!‘ A takto nám Alláh stále přidával, dokud jsme nedorazili do naší země, ve které nic nerostlo, ani tam nebyla voda. Všichni pastevci vycházeli ráno se svými ovcemi a vraceli s nimi odpoledne, ale jen naše ovce se vracely plné mléka. Lidé z Banú Sa’d říkali: ‚Co se to děje s ovcemi Alháritha a Halímy? Vrací se plné mléka, zatímco co vaše ovce se vrací hladové, choďte je pást tam, kam chodí ony!‘ Pásly se tedy všechny společně, ale vždy se vracely hladové, jen naše byly vždy plné mléka!“ Halíma také řekla: „A rostl (Prorok) tak rychle, jako nikdo jiný z chlapců. Když dosáhl dvou let věku, přivedli jsme ho do Mekky a řekli jsme ‚Nikdy ho neopustíme, dokud jsme schopni se o něj starat!‘“ Pochopili totiž, že je požehnaný, a tak se ho nechtěli vzdát.
Halíma dále vypráví: „Řekli jsme jeho matce: ‚Neviděli jsme nikdy tak požehnaného chlapce, jako je on, a také se obáváme, že v Mekce by onemocněl.‘“ A tak dlouho ji přemlouvali, až se sním vrátili do své země. Halíma vypráví: „Vrátili jsme se a po třech nebo čtyřech měsících, když si hrál on a jeho bratr za domy s mladými ovcemi, přiběhl jeho bratr (bratr z kojení) celý vyděšený a řekl: ‚K mému kurajšovskému bratrovi přišli dva muži v bílém, chytli ho a položili ho a otevřeli mu břicho!‘ Vyšla jsem hned i s jeho otcem a uviděli jsme ho, jak stojí a má jinou barvu. Jak nás viděl, rozplakal se, tak jsme ho objali a zeptali se ho, co se stalo. Řekl: ‚Přišli dva muži, položili mě, otevřeli mi břicho a něco do něj vložili, a pak ho zase vrátili, jak byl.‘ Jeho otec řekl: ‚S mým synem není něco v pořádku. Vrať ho k jeho rodině, než se mu stane něco vážného!‘“ Toto je příběh otevření Prorokovy hrudi, který vypráví děti, které nelžou. Tato událost se opakovala několikrát a tento případ byl první. Byla mu vyčištěna a umyta hruď a byl mu odebrán šajtánův příděl a byl vyplněn světlem. Halíma dále vypráví: „Přišli jsme do Mekky a vrátili jsme ho jeho matce. Když nás spatřila, nezdálo se jí to a řekla: ‚Proč ho vracíte, když jsem vás o to ještě nežádala, a přitom vám velice záleželo na tom, abyste si ho nechali?!‘ Řekli jsme: ‚Nic se neděje, jenomže kojení už skončilo a řekli jsme si, že vám ho vrátíme a že to tak bude lepší.‘ Řekla: ‚Něco skrýváte, tak mi to prozraďte!‘‘ A tak dlouho je přesvědčovala, až jí to řekli. Je matka ale řekla: „Ne, Alláh by mu neudělal nic špatného. Tento můj syn nebude obyčejný člověk! Řeknu vám o něm něco: Těhotenství s ním bylo to nejsnazší, a když jsem s ním otěhotněla, měla jsem vizi, že ze mě vyšlo světlo, které oslnilo paláce v Busře, a když jsem ho porodila, tak nedopadl tak, jako padají všichni chlapci, ale dopadl opřený o ruce a hlavu měl zvednutou vzhůru k nebi! Dejte mi ho!“ Vzala si ho a my jsme se vrátili.
V tomto příběhu je mnoho ponaučení, mj. to, že Prorok (nechť ho Alláh pochválí a ochrání) byl od svého počátku požehaný. Také nás to učí, že to, co Alláh vybere pro člověka je lepší než to, co by si člověk rád vybral sám pro sebe. Halíma si nechtěla vzít Alláhova posla, ale Alláh vše přisoudil tak, aby si ho vzala, a krátce na to zjistila, že to tak pro ni bylo lepší.
