Páteční kázání 14. 8. 2026 (1. rabí´al-awwal 1448 h )
Alláh sleduje vše, co děláme, i to, co skrýváme
Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.
Člověk se možná dokáže skrýt před zraky ostatních, zavřít za sebou dveře a utajit před nimi některé své výroky a činy. Existuje však oko, které je stále přítomno, a vědění, před nímž nic nezůstane skryto, a Pán, který zná skryté i to, co je ještě skrytější. Když se zavřou dveře, když zmizí pohledy lidí a člověk zůstane sám se sebou, zůstane otázka, která by měla pohnout srdcem: Vzpomněl sis, že tě Alláh vidí? Všemohoucí Alláh praví: „Což neví, že Alláh (jej) vskutku pozoruje?“ (96:14) A odtud pramení jedna z nejvýznamnějších stránek víry a správného konání: uvědomování si přítomnosti Alláha, Vznešeného a Všemohoucího, v soukromí i na veřejnosti. A Alláhův dohled spočívá v tom, že věřící žije v jistotě, že Alláh ho vidí, slyší jeho slova a zná jeho skryté i zjevné záležitosti, takže před Ním – chvála Mu – nezůstává skryto ani jeho konání, ani jeho nečinnost. Všemohoucí Alláh praví: „On zná, co vniká do země a co z ní vychází, co sestupuje z nebe a co na ně vystupuje, a ať jste kdekoliv, On s vámi je a vše, co děláte, zří.“ (57:4) Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – dosáhl tohoto vznešeného stavu, když se ho Džibríl – alajhi as-salám – zeptal na to, co znamená dobře konat, a Prorok odpověděl: „To znamená uctívat Alláha, jako bys Ho viděl, a i když Ho nevidíš, On tě vidí.“ Jaká slova! Kéž by se jejich význam usadil v našich srdcích! I když nevidíš Alláha, Alláh tě vidí. Vidí tě mezi lidmi, i když jsi sám, vidí tě v mešitě i u tebe doma a ví, co řekneš nahlas a co skrýváš ve svém srdci. Všemohoucí Alláh praví: „Utajujte si řeči své či dávejte je najevo – co skryto je v hrudích, On dobře ví!“ (67:13)
Služebníci Alláhovi,
jedním z nejvýraznějších projevů upřímnosti víry je stav člověka, když je sám a nikdo ho nevidí. Člověk se sice může před lidmi chovat vzorně a z ostychu před nimi se zdržet hříchu, ale jak je tomu, když se za ním zavřou dveře? Vzpomene si tehdy, že ho Alláh vidí? Právě zde se projevuje skutečnost, že je neustále sledován, a právě zde se projevuje upřímnost služebníka vůči svému Pánu. Jedním z nejkrásnějších příběhů na toto téma je příběh pastýře a Umara ibn al-Chattába – radija lláhu anhu – když mu Umar, aby vyzkoušel jeho poctivost, řekl: „Prodej mi ovci.“ Pastýř odpověděl: „Jsem otrok.“ Umar řekl: „Řekni svému pánovi, že ji sežral vlk.“ Pastýř na to řekl: „A kde je Alláh?“ A Umar – radija lláhu anhu – se rozplakal. Majitel stáda sice nebyl přítomen, ale pastýř věděl, že ho Alláh vidí. Kde je Alláh? – Je to jen pár slov. Kdyby se tak usadila v našich srdcích, mnohé by se změnilo. Když tě tvá vlastní duše svádí k hříchu a jsi sám, řekni si: „Kde je Alláh?“ A když máš možnost lhát, zradit nebo si vzít něco, co ti nepatří, a domníváš se, že to před lidmi zůstane skryto, pamatuj, že Alláh to ví a Alláh to vidí. Vypráví se, že Umar – radija lláhu anhu – zaslechl ženu, jak říká své dceři: „Smíchej mléko s vodou.“ Dcera na to odpověděla: „Kníže věřících to zakázal.“ Matka řekla: „A kde je Umar? On nás přece nevidí.“ Dívka na to odpověděla: „I když nás Umar nevidí, Pán Umara nás vidí.“ To je právě bdělost: chovat se správně, ať už tě lidé vidí, nebo ne, a aby tvůj strach z Alláha byl větší než tvůj strach z lidí. Někteří z předků říkávali: „Dávej si pozor, aby Alláh nebyl tím, kdo tě sleduje s nejmenší pozorností.“
Služebníci Alláhovi,
pamatujte, že naše skutky nejsou marné ani zapomenuté, ale jsou o nich svědci. Všemohoucí Alláh praví: „Alláh stačí mi jako svědek…“ (17:96) Země je také svědkem – Všemohoucí Alláh praví: „V ten den bude země vyprávět své děje…“ (99:4) Také jednotlivé části těla člověka o něm podávají svědectví: „Dnes ústa jejich zapečetíme, však budou mluvit jejich ruce a svědčit jejich nohy o tom, čeho ze špatností nabyli.“ (36:65) Služebníci Alláhovi, možná dokážete své skutky skrýt před lidmi, ale kde je skryješ před Alláhem? Možná dokážeš zavřít své dveře, ale nedokážeš se uzavřít před Alláhovým věděním.
Alláhův dohled neznamená, že člověk neudělá chybu. Člověk je totiž slabý, ale věřící, pokud uklouzne, vrátí se na správnou cestu, pokud udělá chybu, požádá o odpuštění, a pokud zhřeší, činí pokání. Všemohoucí Alláh praví: „… a ty, kteří potom, co spáchali hanebnost či sami sobě ukřivdili, vzpomínají Alláha a prosí Jej za odpuštění hříchů svých – neboť kdo jiný může hříchy odpustit než Alláh – a kteří nesetrvávají vědomě v tom, co provedli.“ (3:135) Ten, kdo se dopustil hříchu, ať neztrácí naději v Alláhovu milost, ale ať činí pokání a prosí o odpuštění, neboť Alláhova milost je nekonečná a brána pokání je otevřená.
Ó Alláhu, dej, ať jsme bohabojní v skrytu i na veřejnosti, dej, ať jsme si vědomi tvého dohledu v tajnosti i na očích všech, očisti naše srdce, naprav naše skryté i zjevné skutky, zakryj naše nedostatky, odpusť nám naše hříchy a přijmi naše pokání, neboť Ty jsi Ten, který přijímá pokání a je milosrdný.
