V době, kdy se islám už dávno rozšířil od Pyrenejí po Indus, nebylo většího boje než ten o slovo. O to, co přesně znamená Boží řeč — Korán. V polovině 9. století se o tuto otázku lámaly hřbety učenců i duše chalífů. A právě tehdy se na scéně objevil muž, který odmítl ustoupit: Ahmad ibn Hanbal.
Učenec mezi ohněm víry a moci
Narodil se roku 780 v Bagdádu, městě knih, tržišť a věčného hluku. Studoval hadísy, příběhy o Prorokovi, a shromažďoval je s neskutečnou trpělivostí — putoval městy, zapisoval, ověřoval řetězce vypravěčů. Věřil, že v těchto příbězích leží všechna moudrost, kterou člověk potřebuje.
Když se později abbásovský chalífa al-Ma’mún pokusil prosadit myšlenku, že Korán je stvořený – tedy že není věčný, ale časově podmíněný –, Ahmad se postavil proti. Podle něj by to znamenalo, že Boží slovo není Boží samo o sobě. Odmítl podepsat prohlášení loajality. Byl zatčen, mučen a vyslýchán. Jeho odpověď zůstala stejná: „Korán je Boží řeč, není stvořen.“ Nepřesvědčili ho ani bolestí, ani hrozbou.
Muž, který vydržel
Hanbalův odpor nebyl pouhou zatvrzelostí. Byla to víra, že mezi Bohem a textem není nic, co by měl člověk „vysvětlovat“ podle rozumu. Kde jiní chtěli diskutovat, on se raději modlil. Kde jiní filozofovali, on citoval hadís. Po letech věznění byl propuštěn, oslaven lidem, ale nikdy nepřijal triumf. Vrací se ke knihám, k tichu, k přesvědčení, že čistota víry se nemá ohýbat pod tlakem ani moci, ani intelektu.
Dědictví neústupnosti
Jeho následovníci vytvořili hanbalovskou právní školu, nejpřísnější ze čtyř sunnitských. Zachovává doslovnost textu a důraz na autentické hadísy. Z ní se později zrodily i reformní směry, které chtěly „očistit“ islám od pozdějších inovací. Ale i ti, kdo s Hanbalem nesouhlasí, uznávají jeho integritu. Byl člověk, který v době, kdy se víra mísila s politikou, připomněl, že Boží slovo není majetkem žádného panovníka.
Závěr
Ahmad ibn Hanbal byl možná poslední z těch, kdo dokázali stát proti celému světu jen s vírou a pár větami hadísu. Jeho síla nebyla v ostrosti rozumu, ale v prosté jistotě, že pravda se neměří souhlasem většiny. A to je možná důvod, proč jeho jméno přežilo všechny reformy, spory i dynastie. V dějinách islámského myšlení zůstává jako tichý, neústupný hlas, který říká: „Nemluvím za Boha – jen odmítám mluvit proti Němu.“
