Dynastie a doba
Dynastie Umajjovců (661–750) byla první velkou dynastií islámu. Vládla rozsáhlé říši od Pyrenejského poloostrova až po Indus. Tento rozmach s sebou nesl bohatství i pokušení: nádherné paláce, dvorský luxus a politické zápasy. Chalífát se často více podobal císařství než prostému společenství vedenému Prorokovým příkladem.
Právě do tohoto prostředí se narodil Umar ibn ʿAbd al-ʿAzíz (682–720), pravnuk druhého spravedlivého chalífy ʿUmara ibn al-Chattába z matčiny strany. Tato linie mu dodávala zvláštní prestiž a duchovní legitimitu.
Cesta k chalífátu
Umar byl vychován v Medíně, městě Proroka ﷺ. Tam poznal učence, tradici a asketický způsob života, který ostře kontrastoval s dvorským prostředím v Damašku. Jako mladý guvernér v Egyptě i v Medíně projevil smysl pro spravedlnost a blízkost lidem.
Chalífa Sulajmán ibn ʿAbd al-Málik (vládl 715–717) se na sklonku svého života nacházel v těžkém stavu a řešil otázku následnictví. Běžnou praxí Umajjovců bylo jmenovat za nástupce syna či blízkého bratra, aby moc zůstala pevně v rukou rodiny. Jenže Sulajmán překvapil: ve své závěti jmenoval nástupcem právě Umara ibn ʿAbd al-ʿAzíze, který sice byl Umajjovec, ale známý svou přísnou zbožností a nezájmem o dvorský lesk.
Tato volba byla šokem pro dvorskou elitu. Umar byl mužem, který už jako guvernér Medíny kritizoval korupci a luxus, dokonce se nebál napomínat i vlastní příbuzné. Mnozí z Umajjovců se obávali, že jeho zásady by mohly ohrozit privilegia, na něž si zvykli. Pro Sulajmána ale Umar představoval záruku, že chalífát neztratí legitimitu v očích širší muslimské obce — že se přiblíží ideálu spravedlivých chalífů.
Když Sulajmán zemřel a Umar nastoupil, prý se dokonce pokusil odmítnout. Podle tradice se zdráhal přijmout moc a prohlásil: „Nechci tento úřad, raději bych byl prostým člověkem, který poslouchá Alláha.“ Ale nakonec se podvolil, protože jej vnímal jako amanah — svěřenou odpovědnost, kterou nemohl odhodit.
Právě ten kontrast mezi očekáváním příbuzných (luxus, rodové výhody) a realitou Umarovy vlády (askeze, spravedlnost, omezení dvorských výdajů) byl zdrojem napětí během jeho krátkého panování.
Vládce, který se odvrátil od luxusu
První kroky nového chalífy šokovaly dvůr. Umar odmítl nádherné oděvy a přepychový palác, vrátil sirotkům a chudým majetek, který byl v předchozích letech neprávem zabaven. Svým příbuzným — vládnoucím Umajjovcům — oznámil, že státní pokladna patří celé ummě, nikoli rodině chalífy.
Vypráví se, že když jeho manželka Fatima, dcera Abd al-Málika, přinesla do paláce šperky a drahé ozdoby, Umar je poslal zpět do státní pokladny. Řekl jí: „Vyber si, zda chceš žít se mnou v prostotě, nebo si ponechat své šperky a já tě propustím.“ Zvolila si, že zůstane s ním.
Sociální a náboženské reformy
Umarovy reformy zasáhly samotné jádro chalífátu.
- Rovnost nových muslimů
Do té doby museli konvertité z řad Peršanů, Koptů nebo Berberů často dál platit daň džizju, i když již přijali islám. Umar toto ponižující opatření zrušil. Kdokoli řekl šahádu, stal se plnoprávným muslimem. Díky tomu se šíření islámu stalo opravdovým duchovním aktem, nikoli ekonomickou zátěží. - Ochrana nemuslimů
Umar zakázal nátlakové konverze a důsledně připomínal, že křesťané a židé (ahl al-kitáb) mají nárok na spravedlivé zacházení. V dopisech guvernérům citoval verš: „Není žádného nátlaku v náboženství.“ (Korán 2:256) - Sociální spravedlnost
Státní finance použil k vyplacení dluhů chudých, osvobození otroků a podpoře sirotků. Tradiční zprávy říkají, že v některých provinciích se nenašel nikdo, kdo by potřeboval přijímat zakát, protože potřeby lidí byly naplněny. - Reforma správy a soudnictví
Umar vybíral soudce podle jejich znalostí a zbožnosti, nikoli podle rodových vazeb. Zdůrazňoval, že i chalífa stojí před Bohem jako obyčejný člověk. Je známý případ, kdy se v soudním sporu podřídil rozsudku soudce, ač byl vládce celé říše.
Zbožnost a osobní život
Umar žil asketicky. Jeho oděv byl prostý, spával na rohoži a často plakal při recitaci Koránu. Říkal: „Když si vzpomenu na hrob, zapomínám na vše, co je mezi nebem a zemí.“
Sám psal dopisy guvernérům, ve kterých je nabádal k bohabojnosti: „Pamatujte, že den účtování je blíže než den vaší vlády.“
Smrt a odkaz
Jeho vláda trvala jen tři roky. Zemřel roku 720 ve věku 38 let. Některé zprávy hovoří o tom, že byl otráven — snad proto, že jeho reformy ohrožovaly zájmy mocných příbuzných.
Navzdory krátké vládě se stal legendou. Sunnité ho označují za „pátého spravedlivého chalífu“. Mystici v něm vidí příklad vládce, který spojil moc a zbožnost. Pro politické myslitele je důkazem, že spravedlnost a služba lidu jsou základním měřítkem úspěchu vlády.
Poselství pro dnešní dobu
V době, kdy se muslimský svět potýká s otázkami moci, spravedlnosti a sociální odpovědnosti, Umar ibn ʿAbd al-ʿAzíz připomíná, že vláda je důvěrou od Alláha a že spravedlnost je největším základem moci. Jeho příběh nás učí, že i v časech pokušení a nespravedlnosti může zazářit člověk, který se vrátí k cestě Proroka ﷺ a čtyř spravedlivých chalífů.
„Alláh vám přikazuje, abyste svěřené věci odevzdávali těm, kdož jsou k tomu povoláni, a abyste mezi lidmi soudili podle spravedlnosti.“ (Korán 4:58)
Umar ibn ʿAbd al-ʿAzíz zůstává svědectvím, že tento Boží příkaz lze naplnit i v nejvyšší moci.
